Blízkost vzdáleného a celoživotní vzdělávání knihovníků

Milý čtenáři,

téma sedmého ročníku semináře CASLIN, jehož sborník máte před sebou, bylo do jisté míry symbolické. Alespoň pro mne. V úvodech ke sborníkům z předchozích seminářů jsem měl pocit, že by bylo zajímavé seminář zařadit do kontextu krátké leč bohaté historie sdružení CASLIN. I nyní je krátké ohlédnutí do historie velmi poučné. Letos v červnu to bylo 10 let, kdy jsem inicioval první zkušební kroky na pomoc československým knihovnám, a koncem podzimu roku 2002 to bude 10 let, kdy Nadace Andrew W. Mellona v New Yorku financovala úvodní CASLINovský projekt. Po několika letech práce, kdy původní projekt již překročil svůj zenit a nové projekty CASLIN Plus se rozběhly na plné obrátky, mne zaplavil nepříjemný pocit, když jsem si uvědomil, že výsledkem celého snažení by mohlo být "mnoho práce na nic". To opožděné zjištění má na svědomí nepříjemný sen, který byl zřejmě reakcí na status quo tak, jak jsem ho měl přímo před očima. Bylo to koncem ledna, já jsem se právě vrátil z návštěvy zainteresovaných knihoven a chystal jsem se odletět z Prahy domů na jarní semestr naší univerzity. Jak tomu často u snů bývá, nevzpomínám si na jednotlivé scény, ale jasně si vybavuji, jak na mně zapůsobily. Probudil jsem se s leknutím a zalitý studeným potem: jaký by to mělo smysl dohadovat se o různých knihovnických normách, s prodejci o problémech, které se objevily v lokalizaci systému, s ministry či rektory o rozpočtech, nebo s řediteli knihoven o výhodách knihovnických konsorcií, pokud by se změny nedotkly i samotných knihovníků? Jaký by mělo smysl nabízet čtenáři všechny ty nové možnosti, pokud by se s ním u výpůjčního pultu vůbec nebavili, kdyby se k němu chovali se stejnou přezíravostí, na jakou byl zatím zvyklý? Z několika příhod, které hrály určitou úlohu v situacích, jež možná brzy budou prehistorií, se mně do paměti vryly dvě. Ta první má všechny charakteristické rysy zvěsti, putující od člověka k člověku. Jedna moje známá, jinak profesorka na Univerzitě Karlově, mě požádala jménem jiné své kolegyně, která věděla, že dotyčná profesorka mne zná, abych jí řekl, jestli je pravda, co slyšela. Ona, totiž ta kolegyně, byla vyzvána, aby si přišla k výpůjčním pultu vyzvednout objednanou knihu, a když na ni čekala, dostalo se jí od knihovnice této "důvěrné" rady: "Paní, měla byste si ji oxeroxovat, protože až budou knížky na počítači, tak už je nebudeme půjčovat." "Je to pravda?" dož adovala se známá mojí známé. "Vy to musíte vědět nejlíp, stejně jste to v šechno spískal vy."

Snažil jsem se jí vysvětlit jak nejlépe jsem dovedl, jak to snad jednoho dne bude vypadat a kde podle mého názoru došlo ke zkomolení informací. Neměl jsem samozřejmě ani ponětí, kde ke zkomolení došlo či jak to vlastně v tomto případě bylo. Na druhé straně ale, stejně jako u zvěstí, pravda není tak důlež itá, jako samotné faktum její existence. Bez ohledu na to, kdo řekl co komu a kde to mělo svůj původ, zůstává skutečností, že takový byl názor vzdělané veřejnosti na knihovnické služby a výpůjční pult.

Druhá znepokojující věc vyplynula z rozhovorů s mladými lidmi, kteří pracovali v knihovnách, často s návaznosti na naše projekty, a současně studovali knihovnictví na vysoké škole. Soudě podle jejich slov se mi zdálo, že na vlastní kůži zažívají nikoliv neobvyklý protiklad. To, co se učili v praxi bylo na hony vzdáleno a bez jakéhokoliv vztahu k tomu, co se učili na vysoké škole.

Je zřejmé, že můj sen, stejně jako setkání, kterých se týkal, nebyl jen mojí noční můrou. Ačkoliv mně pomohl uvědomit si, co ostatním už bylo jasné, že získání a udržení si dobře proškolených knihovníků je víc než jen nezbytným předpokladem dobře fungující knihovny. Bylo to i bude klíčovým problémem všech českých a slovenských knihoven, ve kterých probíhá revoluce technických a veřejných služeb. Kdyby nic jiného, ukázalo se zcela jasně, že problém lidských zdrojů dnes dosahuje kritických rozměrů. A nejenom v knihovnách zapojených do projektů CASLIN, také v jiných knihovnách těchto dvou zemí. Je to také vážný problém ve všech knihovnách zemí bývalého Varšavského paktu. Ba co víc, jak mně bylo později vysvětleno, je to problém, který stejně chronicky postihuje i všechny rozvinuté postindustriální země.

Tomuto tématu věnovala pozornost konference, kterou v roce 1997 sponzorovala ve Varšavě Mellonova nadace na téma zkušeností s automatizací v knihovnách v České a Slovenské republice, Polsku a Maďarsku. Vyslechli jsme diskuse o modelech personálního zajištění, o přípravě pracovníků na automatizaci nebo o řízení lidských zdrojů. Dověděl jsem se ale také o nových inovačních snahách rozšířit pevně etablované programy knihovnického vzdělávání, jako je například program v polské Toruni.

Původní CASLINovské projekty obsahovaly vzdělávací prvek, financovaný nadací Pew Charitable Trusts, jehož cílem bylo obsáhnout a podporovat tři důležité oblasti. Úplně na prvním místě bylo školení systémových knihovníků a jejich prostřednictvím proškolení ostatních pracovníků v novém knihovnickém systému. Tato školení pořádali dodavatelé systémů (ExLibris a v případě projektu LINCA, český distributor systému BIBIS). Možná jsme neodhadli správně, jak obrovský úkol to je, náklady jsme ale podcenili určitě. A nemyslím jenom finanční. Křivka učení byla vysoká, software ne zcela vyladěný a termíny šibeniční. Nicméně to byla jediná oblast, kde se poprvé řešila a prověřila nutnost celoživotního odborného vzdělávání knihovníků. Tyto praktické zkušenosti byly pro všechny velkým poučením o úskalí i důležitosti vzdělávání. Druhým cílem bylo objasnit knihovnám důležitost "public relations", neboť se řeklo, že pokud se knihovny změní a vezmou na sebe novou, klíčovou úlohu v tomto informacemi posedlém světě, budou muset být schopny s veřejností komunikovat a dokonce ji i vychovávat, což znamená hrát určitou úlohu i v přípravě svých nových uživatelů. Výsledky těchto snah byly různé a dnes si již troufnu říct, že míra úspěchu či zklamání byla jasným, byť složitým indikátorem předvídavosti a skutečného zájmu vedoucích pracovníků na oživení knihovnického systému (rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi v 90. letech byl nejenom v tomto, ale i v jiných ohledech zvláště výrazný).

Naším třetím cílem bylo každoroční pořádání seminářů CASLIN. Zřejmý úspěch tohoto projektu dostatečně dokládá samotná skutečnost, že pořádání seminářů daleko překročilo původně plánované (a sponzorované) tříleté období. A chtěl bych vyzvat čtenáře, aby se podívali na dříve publikované sborníky a udělali si představu, o jakých tématech se jednalo. Jak jsem již vloni upozornil, při organizaci posledních seminářů došlo k důležitému posunu: stejný prostor je věnován projektům řešeným v českých a slovenských knihovnách jako je věnován prezentacím zahraničních expertů o posledním vývoji v oboru. A letošní seminář nebyl výjimkou. Odtud pak také pravý důvod proč jsem zabrousil do historie seminářů. Je totiž nejenom logické, ale také velice potěšující, že luhačovický seminář byl věnován přímo myšlence celoživotního vzdělávání knihovníků. Právě proto, vzhledem k mým dávným nočním můrám, bych ho dokonce nazval symbolickým.

Volání po nových přístupech a oživení všech typů a úrovní vzdělávání se stalo mobilizující výzvou ve všech regionech světa. Možná, že by vůbec nebylo přemrštěné je přirovnat k volání po ekologičtějších postojích, což je jednou z klíčových otázek současné doby. Důvod je nasnadě: obojí patří k hlavním zásadám, se kterými se bude muset zvětšující se globalizace vyrovnat. Na jedné straně dochází k rozšiřování regionálních konfliktů, extrémní chudoby, jak se množí případy mučení, nesmyslného zabíjení hladových, nevinných obětí, a to všechno jen proto, aby se uspokojila nenasytná chtivost několika nabubřelých jedinců, na straně druhé si tyto události také neustále více uvědomujeme. Až je znám z toho někdy zle, sedíme si pohodlně sedíme v křesle, surfujeme po Internetu nebo se díváme na zprávy a přemýšlíme, zda všechna ta hrůza má s námi něco společného. Samozřejmě, že má, dotýká se nás přímo bytostně. Stejně jako skutečnost, že bohatství a chudoba národů přesahují hranice a kultura, kterou považujeme za vlastní, je právě tak identická s kulturou vzdálených cizinců, jako je odlišná od kultury našich vlastních sousedů. Není to jen otázka mezinárodního charakteru produkce a spotřeby populární kultury. Týká se to i skutečnosti, že ilegální obchod s drogami funguje stejně v Praze jako v New Yorku. A co je horšího, v obou zemích se pozitivně projevuje v jejich HNP. Není to ani tak v tom, že svět se mění na nediferencovaný tok spotřebního zboží, ale spíše v tom, že tradiční společenské, politické a kulturní hranice se stávají předmětem urputných sporů a jsou radikálně redefinovány. Mezi četnými nástroji, které k tomu slouží, transformační úlohu hrají - a i v budoucnu hrát budou - nové informační technologie, jejichž dopad s největší pravděpodobností převýší vliv, který v posledním půldruhém století měla zvýšená rychlost a klesající relativní náklady cestování.

Pouze hlupáci (a i takových bohužel v řídících funkcích pár je) by popírali vliv těchto okolností na vzdělání a - tím se dostáváme k tématu letošního semináře - na úlohu knihoven a jejich vlastních vzdělávacích potřeb. Ve svém úsilí vštěpovat základní dovednosti jsme konfrontováni s novými, jako je například počítačová gramotnost, která se v každodenním životě, v práci a dokonce pro naše přežití stává důležitější, než speciální znalosti našeho oboru, či důležitější než je například schopnost řídit auto. Co víc, stejně jako zastarávají dovednosti, tak budeme zastarávat i my, pokud nebudeme připraveni změnit svůj repertoár a společnost na to nebude mít prostředky. Z čeho se vlastně skládá všeobecné vzdělání? A kde jsou zdroje vědomostí? A existuje vůbec někdo, kdo by nám pomohl zvládat to neustále narůstající informačním zatížení?

Před několika málo lety jsme hovořili o knihovnách beze zdí, nyní jako knihovníci musíme upřít svoji pozornost na školy beze zdí. Je samozřejmé, že v případě knihoven to neznamenalo, že by se knihovny nemusely opravovat či přestavovat, ale ovlivnilo to požadavky, které měly budovy nových knihoven splňovat. Znamenalo to, že tyto budovy se začaly více podobat ústředním bodům širokých sítí knihoven, knihovníků a zdrojů přístupných v celé řadě různých formátů pro daleko rozsáhlejší, ba dokonce i mezinárodní, sítě uživatelů, že v knihovnách bude vedle tradičního přístupu pro případ potřeby ("just in case") platit i nová strategie, která sleduje princip poskytování informací včas ("just in time"). Totéž platí i pro vzdělávání: potřebujeme více a lépe vybavených poslucháren a nejenom pro mladé, ale také pro dospělé ve středním věku a dokonce i pro důchodce. Protože školní budovy jsou díky připojení k Internetu a díky multimediálním učebnám branami k informacím, mohou se stejnými technickými prostředky působit také v distančním vzdělávání a zajistit přístup svým studentům ze vzdálených míst a z jiných časových pásem. Celoživotní vzdělávání brzy přestane být výjimkou a stane se pravidlem. A opět to jsou informačních technologie, které nejenom umožňují uspokojení této potřeby, ale také ji vyvolávají. Abych se ale mohl udržet "na špici", musím mít neustálý přísun informací, a abych jej měl, musím umět pracovat a žít ve světě, který je ve vzrůstající míře ovládán informačními technologiemi. Nejenom knihovníci, ale i učitelé se musí celý život vzdělávat. Toto není a nesmí být považováno za privilegium jen několika málo vyvolených.

Ta analogie není náhodná, vyjadřuje prohlubování vzájemné závislosti těchto dvou profesí. Tak, jak se mění charakter knihovny, je nutné, aby vzdělávací instituce přehodnotily hlavní úlohu, kterou mají knihovní služby hrát ve vzdělávacím procesu. Na naší universitě to pociťujeme nejvýrazněji ve třech oblastech. Za prvé, klasická knihovna do sebe vstřebala okruhy, které byly samostatné, byť vzájemně se překrývající: výpočetní služby pro akademickou obec a služby audiovizuální a naukové techniky. Výsledkem je společné nediferencované oddělení, které nazýváme oddělením knihovnických služeb a informačních technologií (Library and Information Technology Services neboli krátce LITS). Více si o tomto procesu můžete přečíst v přednášce naší ředitelky, paní Susan Perry, která byla hybnou silou celé transformace. Za druhé se rozšiřuje účast knihovníků na výuce a v kursech například tím, že v prvních týdnech semestru přijdou do učebny a vysvětlí studentům jak využívat informace pro konkrétní potřeby okruhů, které mají nastudovat (do svého lingvistického kurzu si např. zvu knihovnci zodpovědnou za společenské vědy, aby pohovořila o informačních zdrojích, a nástrojích pro vyhledávání zaměřené na určité téma). Knihovníci také někdy vedou vlastní semináře pro širší akademickou obec, například o tvorbě webovských stránek, prezentacích a elektronickém publikování. To poslední téma je zcela zásadní a současně v očích některých našich profesorů kontraverzní, knihovníci se totiž dostávají do situace kdy se profesoři stanou žáky a učí se správně používat nové technologie při výzkumu či výuce. Druhá strana mince je, že knihovníci jsou sami postaveni před nutnost se neustále školit a přeškolovat, aby byli alespoň trochu schopni se orientovat v nových technologiích při všem tom zmatku tvrzení o jejich využití a výhodách. I to se děje velice různými způsoby: (1) v katalogizaci je zapotřebí nových dovedností při zpracování dokumentů a vzhledem k neustálému zavádění nových verzí určitého systému či dokonce přechodu na úplně nové systémy, musíme se v práci neustále školit. Je také nutné, abychom sledovali nové technologie a případně se také účastnili jejich vývoje nebo úpravy pro určité použití. To zvláště platí například pro oblast ochrany fondů a digitalizace. (2) Co se týče služeb veřejnosti, tak referenční knihovníci jsou vlastně i akvizičními pracovníky, protože ve své funkci informačních zprostředkovatelů, se jejich znalosti o tom co je k dispozici a jak to vyhledat, neomezují na tištěné katalogy nebo jiné formy databází. Je nezbytné, aby byl knihovník sám motivován k neustálému průzkumu Internetu v oblasti svého odborného zájmu, a to není nic jednoduchého ani za nejpříznivějších okolností. Referenční knihovníci se také ocitají v roli školitelů pro uživatele nových technologií, bez kterých by uživatelé nemohli nalézt to co hledají. Současně se ale dostávají do situací, kdy mají spolupracovat s klienty, kteří toho vědí víc než oni. A když k tomu ještě připočítáte, že to všechno se častěji a častěji odehrává "on-line" a nikoliv při jednání "tváří v tvář", dostanete velice složitou situaci, v níž výrazy "být přítomen", "učitel" a "žák" dostávají nový význam. Celoživotní a distanční vzdělávání bude vzrůstající měrou umožňovat aplikaci nových zásad i novou definici stávajících pravidel naší profese.

Na první pohled to vypadá náramně jednoduše. Ve skutečnosti to ale bude znamenat nové a velmi náročné úkoly. Bude to chtít čas, peníze a hodně obětavého nadšení, a já se nejvíc obávám, že ti, kteří jsou nejvíce závislí na plynulém přísunu nově vzdělaných občanů, tedy vláda a soukromý sektor, možná halasně vyjádří této myšlence ideologickou podporu, ale jinak si s ní příliš lámat hlavu nebudou.

Příspěvky, obsažené v tomto sborníku, odrážejí práci několika knihoven a knihovníků ze Spojených států, Anglie, ale také České a Slovenské republiky. Pokrývají celou řadu témat - od vypracování knihovnických učebních osnov, celoživotního vzdělávání knihovníků a změnu organizace knihovnických a informačních služeb, až po iniciativy v oblasti knihovnami organizovaného distančního vzdělávání. I letos se na semináři prezentovala vyrovnaná škála názorů na nové trendy doma i v zahraničí, včetně závěrečné panelové diskuse ve velice účinné formě "akvária", poprvé použité na loňském semináři, která dala prostor nekompromisní výměně nápadů, stížností a výzev po komplexnějším a soustředěnějším úsilí o nápravu situace jak v České, tak i Slovenské republice. Můžete se ptát, jak je možné, že to vím, když jsem tento rok na semináři chyběl. Odpověď je jednoduchá: ve své malé pracovně skryté mezi regály naší universitní knihovny jsem se na laptopu minulý týden na panelovou diskusi díval prostřednictvím Internetu. Jak výmluvné!

Úspěch semináře CASLIN je již tradičně dílem všech, kdo se jej účastnili. Včetně nesmírně laskavého vedení hotelu a jeho zaměstnanců, šoférů, sponzorů, kteří přispěli k uhrazení účtů, a neuvěřitelného Oty Brídla, našeho dlouholetého tlumočníka. Pozvaní přednášející byli fantastičtí, a přítomní vysoce ocenili úroveň jejich workshopů i přednášek. Zvláštní uznání si ale zaslouží Výukové centrum pro další vzdělávání knihovníků v České republice konsorcia MOLIN, které seminář organizovalo. Téma letošního semináře bylo duchovním dítětem Pavly Kánské (MU), která spolu s Danou Lošťákovou (UP), Hanou Študentovou (SVKOL), Gabrielou Krčmářovou (NK ČR) a Zuzanou Řepišovou (MU) tvořily organizační výbor. Saša Škyříková a Jitka Zahradníková dohlížely na organizaci celého semináře a Martin Svoboda, kterému pomáhala Zuzana Řepišová, se ujal náročné funkce řízení diskuse v "akváriu".

Co se mne týče, při vší patřičné úctě k divům blízkosti vzdáleného, dávám přednost osobnímu setkání před virtuálním. Chybělo mi, že jsem nemohl sedět v jedné místnosti se všemi ostatními a slibuji, že si to příště vynahradím.

Andrew Lass
Jižní Hudličky

31. října, 2000