Výukové centrum - vlastní zkušenosti

Dana Lošťáková

Pavla Kánská ve svém příspěvku přesně popsala okolnosti vzniku výukového centra, já na ni jen volně navážu svými postřehy, abych vysvětlila, proč tolik všichni potřebujeme stálé, pravidelné a tak vlastně celoživotní vzdělávání.

V koncepci Státní informační politiky se mimo jiné říká:

"Celoživotní vzdělávání je chápáno jako jedna z nejvyšších priorit informační společnosti. Souvisí to se změnami pracovního cyklu i forem práce a s tím související nezbytnosti trvalého zvyšování kvalifikace i nutnosti časté rekvalifikace občanů.
Knihovny hrají v informační společnosti jednu z klíčových rolí jako celoplošně všeobecně dostupná informační centra."

Je tedy zřejmé, že knihovny budou teď hrát stále důležitější úlohu. Abychom tuto roli mohli beze zbytku splnit, musíme ještě mnoho vykonat.

Už dnes je možno zřetelně vidět, k jakým obrovským změnám za posledních deset let došlo v práci knihovníků. Zapojení sálových počítačů používaných dříve ve výpočetních střediscích, bylo při práci v knihovně nemyslitelné, ale bez současných osobních počítačů se dnes neobejde ani ta nejmenší knihovna. Knihovníci se museli v průběhu posledních let vyškolit v práci na počítačích a dnes tuto činnost považuji za věc, která patří k jejich denním povinnostem. Nejenže používají počítače pro katalogizaci informačních dokumentů knihovny a pro jejich výpůjčku, za naprostou samozřejmost už je dnes považován nákup knih i časopisů s využitím počítače, vytváření rešerší z blízkých i vzdálených zdrojů, vyhledávání jakýchkoliv informací v Internetu a místo psacích strojů jsou všude v knihovnách rovněž počítače. Knihovníci se tak naučili získávat nové a nové vědomosti, zkrátka pochopili, že se musí ustavičně učit. Objevili smysl pravidelného učení, zjistili, že jsou stále schopni přijímat další nové poznatky. Dnes už se v knihovně nikdo nediví, když je po něm požadováno, aby se naučil něco nového, nemůže totiž zaostávat za ostatními.

Od začátku minulého roku jsme si v naší knihovně uvědomovali, že knihovníci čekají, co nového se budeme učit. Zdálo se, že všechny základní knihovnické znalosti již získali. Některé začátečníky jsme mohli poslat na rekvalifikační kurzy, ale co ostatní? Copak oni již nic nového nepotřebují? To, co bylo v naší knihovně nové, bylo otevření velké studovny s volným přístupem k fondům pro čtenáře. Zde mohly nastat zádrhele, které jsme dosud neznali a pro knihovníky se otevíraly nové možnosti práce se čtenářem. Uvědomovala jsem si, že nastala doba, kdy si musíme ověřit, jak umíme spolu vzájemně vycházet, jak umíme naslouchat našim čtenářům, jak zvládneme jednání s obtížným čtenářem a jak se umíme ovládat, aby se z nás nestali obtížní knihovníci. To vlastně bylo nové téma pro růst pracovníků v knihovně. Obrátila jsem se na Katedru sociologie na Filozofické fakultě s prosbou o uspořádání školení pro naše knihovníky a školení se opravdu uskutečnilo. Sama jsem se ho také zúčastnila a byli jsme všichni nadšeni. Učili jsme se opravdu to, co potřebujeme pro jednání s lidmi, všechno učení probíhalo nenásilnou, přátelskou formou a výsledkem byla radost ze společně prožitého času, vzájemného poznání a získání nových zkušeností.

Po získání projektu z nadace Open Society Institut jsme tento seminář zařadili okamžitě do programu našeho regionálního výukového centra a už dnes je jasné, že zdaleka nebudeme moci uspokojit všechny zájemce o něho.

V Olomouci jsou zapojeny do práce ve Výukovém centru dvě největší knihovny v regionu, SVK a Knihovna Univerzity Palackého. Přemýšleli jsme společně, jaké další kurzy do programu regionálního centra v Olomouci zařadíme. V našem městě neexistuje žádná knihovnická škola, všichni si velmi dobře uvědomujeme, že našimi školeními nemůžeme nahradit knihovnické vzdělání, nechceme suplovat knihovnické školy, chceme přispět ke vzdělání knihovníkům něčím jiným, třeba i tím, co se ve škole naučit nestihnou. Školí se v práci různé úrovně na počítačích, mohou absolvovat kurs právního minima, kurs o práci s historickými fondy a kurs o práci s dětským čtenářem.

Činnost výukového centra se teprve rozbíhá, občas všichni škobrtáme, trochu se nechápeme, někdy si i trochu nevěříme, ale snad všichni cítíme, že jsme se pustili do práce potřebné a moc, moc důležité. Musím tedy dát profesoru Lassovi zapravdu, v současné době velmi cítím, stejně jako on, že se nám podaří uskutečnit celé to velké dílo jen tehdy, když budeme opravdu schopni spolu vyjít.