Žijeme v době radikální proměny komunikačního stylu a tím i celého způsobu života. Čas a prostor dnešního postmoderního člověka se smršťuje do vířivého časoprostoru permanentního provizoria podle rčení "nyní a tady, však ono to nějak dopadne". Současný globálně všudypřítomný jedinec je rozkročen mezi minulostí i budoucností a prostřednictvím elektronické komunikační sítě celoplanetárně propojen s každým, tudíž lidsky v tom starém slova smyslu vlastně s nikým. Vetkán do webové pavučiny je novodobý internaut sám sobě věřícím i bohem, je sám sobě sám. Každopádně v reji veselých apokalyps vzniká jakási nová dimenze, jejíž důsledky zatím nedokážeme předvídat.
Na negativní účinky starých technologií si už člověk stačil zvyknout, před novými informačními technologiemi má však - při vší báječné opojenosti - také pochopitelnou obavu, jako před vším neznámým. Vždyť strach z nového je v nás sebezáchovně geneticky zakódován a bývá často racionálně nezdůvodnitelný, vzpomeňme jen, jak se někteří jinak odvážní sportovci bojí cestovat letadly.
Naše nynější časoprostorové delirium se napájí optimismem z Nietzscheho radostné vědy, těkajíc mezi polovírami a pláněmi rádoby fundamentálních napodobenin. A těžko nám zazlívat, že na troskách tisícileté říše šíleného reformátora a na ruinách visutých zahrad neméně pomatených architektů světlých zítřků jsme skeptičtí k jakékoli vizi lepšího příštího. Digitalizace opravdu transformuje zavedené oblasti lidského jsoucna kvalitativně jinam.
Co je skutečnost skutečná a co realita virtuální? Již čtyři století před Kristem metaforicky náš dnešní svět před obrazovkou a "za zrcadlem" vystihl zakladatel athénské Akademie, žák Sokratův a učitel Aristotelův, v podobenství o jeskyni, v níž jsou vidět jen stíny vnějších věcí a dějů. Jediné nezprostředkované bytí byl pro Platóna svět idejí, tedy vlastně naše nynější elektronická realita, v níž hmota je pouze "ztuhlou informací".
Právě v platónském světě projikovaných realit, v "platónské realitě" virtuálního světa imaginárního prostoru a času počítačové paměti, v oné umělé skutečnosti elektronicky hmatatelné pouze procesory, paměťovými médii, čidly a obrazovkami, právě v ní se stále úspěšněji učíme plout světelnou rychlostí pomocí počítače a pravé hemisféry té nejlepší komunikační jednotky matičky Země, komunikační jednotky kryté naší lebkou a vybavené fantazií i předjímáním skutečnosti, odvrhujíce balast hříšně nečisté schránky tělesné. A co víc: každý si vytváříme svoji vlastní verzi reality! Prožíváme emoce způsobené světem "tam". Není to vpravdě ono skutečné vítězství ducha nad hmotou? Není to vítězství v zápase s andělem?
Ale možná, možná že v době Internetu i maligních masmédií se někde v koutku člověčí duše zpod počítačové skořápky kdesi klube staromódní touha po bezprostředním lidském kontaktu až mýticky dávné orálně-intuitivní tradice sdělování spolu s potřebou vzájemného doteku dlaní. Možná že oproti individuální computerové izolaci klíčí původní kmenová pospolitost nejenom internetových diskusních skupin.
Jen tak si tváří v tvář pokecat, i bez nároku na velký příběh s happyendem či na kdovíjaká moudra. Jen tak si jeden s druhým pomlčet, jen tak podat jeden druhému krajíc chleba. Jen tak. V přelomové informační éře pohříchu noninformačně.
Pak se znovu vhroužit do předjazykového období ztraceného kontinua kolektivního nevědomí, tolik podobného kosmickému vševědění binárního systému nuly a jedničky. Vychutnat si tragikomičnost našeho údělu a cítit, jak se nejvyšší vesmírný had stočený kolem nekonečna paralelního světa kouše do ocasu.
Navzdory naservírované skepsi, ironii i sebeironii jsem totiž přesvědčen, že právě nyní tolik intenzivně prožívané dynamické napětí mezi člověkem a univerzálním strojem (nazývaným po česku nepříliš vhodně počítač) může obrodit naši kulturu o nový koncept nesený novým médiem, může přivodit nové sebepojetí člověka i jeho nový vztah k ostatním jedincům, může vyvolat změnu paradigmatu národních identit a lidské společnosti vůbec.
Nová "digitální kultura" bude pravděpodobně, alespoň ve svých počátcích, neopoetisticky hravá, módní, radostná a těkavá, spíše citová nežli rozumářská, decentralizovaná a fragmentální, výrazně apolitická a krapet amorální, nezbedná a nerozumná a nealgoritmická a neelitářská, individuální a interaktivní a internacionální a intertextuální, bude to kultura ustálenými postupy vědeckého zkoumání jen obtížně uchopitelná. Během jejího vývoje snad časem dojde k nové syntéze totálního prosíťování všech médií historických i hypermoderních, a to v sebezáchovném zájmu řešení globálních problémů ekologických, sociálních, rasových, náboženských... Aby se naše nynější směřování neukázalo jen jako úniková cesta končící slepou uličkou.
předchozí článek
