Jací jsou nynější studenti a absolventi vysokoškolského oboru informatiky a čím se liší od svých vrstevníků, na to věru není snadné odpovědět. Výšku jejich skóru IQ - nebo modernějším výrazem obecnou schopnost - na našich českých a moravských školách běžně neměříme a už vůbec ne individuálními testy, jejichž diagnostická hodnota je největší. Studium oboru informatiky předpokládá vysokou schopnost abstrakce, jíž je schopna pouze část populace, takže ne všichni zájemci o absolutorium uspějí; na druhé straně víme, že mimořádnost v jedné oblasti bývá nezřídka kompenzována nedostatečností v oblasti jiné. Jak pravil jeden dobrý hoch jedné slečně - slyšel jsem osobně: Dělám informatiku, ale jsem normální!
Byl učiněn pokus prokázat, zda studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně má vliv na osobnost studentů (Stará, 1999). Na zkoumaný soubor zahrnující 58 studentů ve dvou podskupinách (první a pátý ročník, každá podskupina po 29 osobách) byl aplikován osobnostní dotazník DOPEN, vyvinutý na základě čtyřfaktorového modelu osobnosti anglického psychologa Eysenka. Tento dotazník obsahuje čtyři škály: psychoticismu, neuroticismu, extraverze a škálu sociální naivity, tzv. lži škálu. Předpoklad, že rozdíly mezi úvodním a závěrečným ročníkem se projeví, a to nejvíce na škále neuroticismu, se nepotvrdil. Mohlo to však být způsobeno např. i tím, že informační technologie působí na studenty ještě před nástupem na fakultu, dále že výsledky nebyly srovnány se souborem lidí přicházejících do styku s informačními technologiemi minimálně, např. se studenty filosofické fakulty atp. Počet zkoumaných osob byl navíc příliš nízký. Uvedený výzkum měl tedy pouze zkušební charakter a bude v něm pokračováno.
Ale podívejme se do zahraničí. Studenti informatiky prestižní vysoké školy Massachusetts Institute of Technology (MIT) již desítky let pořádají každoroční soutěž o královnu a krále krásy - ve skutečnosti se študáckou recesí volí nejošklivější příslušníky svého informatického klanu. Jde o jakýsi rituál odmítnutí těla ve jménu inteligence. Soutěž je na jedné straně vtipem, avšak na straně druhé vyjadřuje pravdu: Nejsem dost šeredný, abych soutěžil, ale nejsem dost hezký na to, abych byl normální, měl děvče a věděl, jak se chovat ve společnosti. Z citovaného výroku je patrné sebehodnocení studentů - nejde pouze o jednotlivce.
Uvažujme, co bylo dříve: slepice, nebo vejce? Tedy: Osamocení a v důsledku toho počítač? Nebo počítač a v důsledku toho samota?
Třeba studenti i absolventi již zmíněné brněnské Fakulty informatiky Masarykovy univerzity žijí ve skutečném světě, podle svých sportovních a kulturních zájmů se neformálně sdružují jak na fakultě, tak mimo ni, vydávají studentský časopis, chodí na pivo a mají študácký smysl pro recesi. Tedy žádné mastné vlasy a šílený lesk v očích, nahrbená postava, zmačkané šaty a sinalá pleť. Znám dokonce takového, který fakultu v pohodě vystudoval, aniž by doma vlastnil počítač.
Abych to s chválou zase nepřehnal, je pravdou, že jejich pracovny i kolejní kotce většinou působí nezabydleně, že místo hudby chápou spíše její algoritmus (proto na rozdíl ode mne rozumí Bachovi) a v literatuře těžce preferují žánr sci- fi, kde vnímají, ba vytvářejí nové světy s jejich vlastními pravidly. Ale vydali na fakultě vlastním nákladem literární sborník, pořádají sportovní klání, vědí o internetové poezii, umí počítačovou grafiku, tancují, hrají divadlo, lezou po skalách i po horách...
Na fakultách informatiky studují většinou chlapci. Do jisté míry to může být způsobeno mužskou schopností soustředit se na jednu činnost a stát se v ní odborníkem, zatímco žena si spíše vybírá z toho i onoho a ví o všem něco. Ženské časopisy jsou tedy směskou vaření, pletení, dětiček, kytiček, ptáčků a kdovíčeho, zatímco časopisy mužské se monotematicky profilují buď na fotbal nebo šachy nebo pornografii... nebo také počítače.
V současné společnosti se vytvořilo cosi jako počítačová trhlina mezi pohlavími, kdy v oblasti nových technologií dominují muži, kdežto ženy zůstávají spíše pasivní. Ve spolkové zemi Rýnsko-Falc na všeobecně vzdělávacích školách proběhl výzkum nazvaný Učení podporované počítačem. Odpovídalo 1035 žáků 5. až 10. ročníku z 15 škol typických co do vybavenosti počítači. Sexové diference se projevily velmi výrazně: 80% chlapců má vlastní počítač, kdežto dívek méně než 50%, dvou a víceletou zkušenost s počítačem má signifikantně větší počet chlapců, zatímco dívky pouze krátkodobou nebo žádnou, chlapci stráví s počítači více času, většinou nad počítačovými hrami, emoční stavy dívek jsou při počítači méně pozitivní. Obdobné výzkumy v našich zemích ale neprokazují sexové diference v užívání počítačů tak výrazné.
Profesionálové informatiky se nemohou nudit, vstřebávají pořád nové a ještě novější informace, stále mají postaráno o práci, která je dokonce baví. Navíc je to práce zajištěná a z existenčního hlediska perspektivní. Mají svoji specifickou profesní komunitu, svoji vlastní mluvu, svoji subkulturu. Některé z účastníků on-line skupiny znají lépe nežli své nejlepší a nejstarší přátele z masa a kostí. Mají pocit vysokého společenského i odbornostního statusu a modernity. Pochopitelně občas mají i pocit, že jim něco ze skutečného světa uniká. Tak natruc alespoň spáchají velmi zvláštní básničku:
Provokativní, blboučce milé, rádoby cynicky svalnaté, přesto ve skutečnosti smutné, jako kdyby najednou milovaný Internet zas až na úplně všechno nestačil. To jsou celí oni, internauti s vrtícími ocásky a schlíplýma ušima. (Poznámka na okraj: právě sex může působit jako kompenzace za život v omezení, kupř. v klaustrofobickém prostředí.) A hned v prvním ročníku studia aktualizují svoji webovou stránku, čímž se bezelstně nabídnou všehomíru, vydají všanc komukoli. Jak známo, primitivní divoši se nechtěli od cestovatelů nechat fotografovat v obavách, že by jim snímek uloupil duši. My jsme duchové moderní, dobrovolně a samoobslužně se měníme ve virtuálně dezinfikovaný, parfémovaný a nakulmovaný fantom, zhrdajíce realitou páchnoucí chlévské mrvy. Ale stejně dobře mohou volat prosté Jsem tady!, pohrdajíce přitom virtuální dezinfekcí. Jde jenom o naplnění poselství nového média; vždyť po zavedení prvních telefonů bylo rovněž šmucke volat jinak než úředně, neboť takový telefon, to byla vážná věc, nic pro človíčky žijící v realitě pachu chlévské mrvy.
Folkový písničkář Slávek Janoušek v písni Imaginární hospoda zpívá, že tady se sedělo a tady čuralo. I my informatikové si k němu přisedneme a po virtuálních pivech ve virtuální krčmě vyvrátíme kopyta i obličeje k nočnímu nebi a jsme před nekonečností vesmíru najednou stejně sami a obdobně bezmocní jako kdysi lovci mamutů. Skoro si to stydíme přiznat. Stačí nám naše intelektuální hra v kličkování mezi reklamami rádia Krokodýl? Je pro nás ještě vědomí vlastní smrti zdrojem duchovní síly? Dokážeme si bez nároku na definitivní odpověď pokládat prastaré otázky odkud, kam a proč?
Elektronická mobilita přece není skutečným pohybem a teprve ten dává vzniknout dospělému člověku; vždyť chodíme na procházku, abychom si pročistili hlavu, procházíme se, když jsme v úzkých, když je nám těsno, když si potřebujeme zformátovat sami sebe. A najednou tušíme, že naše internetová vševědoucnost není samospasitelnou moudrostí. Najednou jsme nicotní hackeři emocí a pasáčci bitů. Náhle nám uletěl moudivláček pokory a tajemství. Náš skutečný život je jen jedno další okno, a to není obyčejně z těch nejlepších.
Uživíme se teleprací (prací na dálku), kupodivu však elektronická komunikace nezmenšuje naši chuť reálně cestovat, spíše naopak, a proto postupně přecházíme na nomádické počítání: vyzbrojeni lehkými notebooky s oblékacími počítači (ultralehké komponenty po kapsách) přespáváme zásadně pouze v hotelích s internetem. Skrze něj ve volných chvílích odstřelíme služební korespondenci, jsme stále v obraze.
Jenže. V internetovém davu si na jakoukoli dálku bez rasových či sociálních bariér elektronicky povídáme, e-mailujeme, talkujeme a chatujeme, ale nezfackujeme se před hospodou a nepodáme pak jeden druhému na usmířenou ruku a nevyšlapeme tu úzkou pěšinku od člověka k člověku. Ze specializovaných odborností informatických expertů nesložíme puzzle skutečného člověka s duší - vůbec: jde i duši kvantově teleportovat nebo alespoň e-mailovat? Snad z trestu za přílišné sebevědomí soudobého člověka éry informační jako bychom zůstávali jeden pro druhého pouze osamělými informatiky s nerozkódovatelnou informací o sobě samých.
předchozí článek
