Ve čtvrtek 13. února 1992 se podařilo formálně završit důležitou etapu snah o vytvoření základních předpokladů pro budování počítačových sítí v Československu, které by odpovídaly elementárnímu standardu v akademickém světě v zahraničí. Za účasti pana Stevena Goldsteina z americké National Science Foundation se na pražském Oblastním výpočetním centru ČVUT konalo oficiální zahájení služeb sítě Internet v ČSFR. Podařilo se tak odbourat jedno z posledních omezení, která organizace COCOM měla ještě v srpnu loňského roku na připojení naší země do komunikačního prostředí, ve kterém lze zcela transparentním způsobem propojovat počítače, služby jimi poskytované a programy na nich zpracovávané, prakticky bez ohledu na jejich geografické umístění či prostorovou distribuci.
Uživatelé v Československu se tak připojili k armádě uživatelů, jejichž počet se na začátku roku 92 odhadoval na něco mezi 3 až 7 miliĎny a kteří pracují na některém ze 727 tisíc počítačů (vesměs střediskového typu) zapojených do této sítě. Síť Internet se dnes stává jak v akademickém světě, tak i mimo něj de facto standardem současného síťového propojení mezi počítači nejrůznějších typů i používaných operačních systémů. Její rozvoj zaznamenal skutečně bleskové urychlení: loni se během jediného roku počet připojených počítačů více než zdvojnásobil (z 376 tisíc na počátku roku 91) a tempo, jímž ze skromné tisícovky uzlů v roce 85 (omezené tehdy jen na kontinentální Spojené státy) vyrostla pavučina téměř miliĎnu strojů, je více než úctyhodné.
Toto tempo je umožněno zejména skutečností, že Internet je vlastně "síť sítí", integrující řadu základních (např. národních či účelově organizovaných) sítí do jediného homogenního prostředí. Při jejím vzniku v roce 1982 se jednalo o konglomerát čtyř významných, státem financovaných sítí v USA (DARPA, NASA, NSF a Energy), spojovaných dohromady zejména se zřetelem na potřeby amerických výzkumných a univerzitních projektů. Dnes se jedná o konglomerát zhruba 4500 sítí v 38 zemích světa napojených rovnocenným způsobem a dalších 50 zemí, se kterými si lze z Internetu vyměňovat elektronickou poštu1.
Československo již bylo na počítačové sítě připojeno před napojením do Internetu a spojení elektronickou poštou fungovalo zcela rutinně již delší dobu. Je nasnadě otázka, proč právě připojení na Internet považujeme za tak významné. Odpověď na ni je snadná: jedná se zde o kvalitativní rozšíření třídy služeb, jejichž možnost použití se nám naskýtá. Síť Internet umožňuje vzdálenou práci na kterémkoli připojeném počítači, bez ohledu na vzdálenost, a to on-line, tj. v reálném čase, rychlostí danou jen propustností spojovacích kanálů (dnes již běžně pracujících na rychlostech 1 Mbit za sekundu i víc) - z hlediska uživatele tak, jako by mu připojený počítač na druhém konci zeměkoule stál na stole včetně celé své výpočetní kapacity. Může to být např. superpočítač, na kterém řešíme náročné výpočty v rámci mezinárodního projektu, do kterého jsme zapojeni, počítač řídící probíhající experiment konaný ve špičkovém výzkumném středisku, který řídíme ze své pracovny na naší univerzitě, nebo jako exotičtější aplikace i ovládání nastavování dalekohledu někde na Havaji, kde se nám elektronicky sejmutý obraz z hledáčku zobrazuje do otevřeného okna na našem terminálu. Takové aplikace dnes nejsou žádnou fantazií: možnosti Internetu dávají mezinárodní spolupráci a skutečné integraci vědecké práce v nejširším možném měřítku skok v jejích možnostech srovnatelný (pro pamětníky) třeba s tím, jak se nám ulehčilo cestovat po zrušení výjezdních doložek.
Připojením Československa jsme udělali první krůček k tomu, aby se i u nás podobné věci staly každodenní praxí pro kohokoli, jehož práce snese srovnání s úrovní akademických kvalit práce obvyklých ve světě. Byl to krůček nezbytný, ale nikoli postačující. K plnoprávnému připojení i naší univerzity k rodině internetovských uzlů bude potřeba dobudovat infrastrukturu sítě, podporující internetovský protokol komunikace jednak na úrovni přinejmenším České republiky a také naší vlastní univerzity (potažmo i brněnské akademické sítě BAPS jako záležitosti s tímto velice úzce související). Budování této infrastruktury si vyžádá značné náklady, jejichž zabezpečení není v tuto chvíli ani zdaleka jasné. Projekty tohoto druhu byly všude ve světě financovány z projektů zaměřených na rozvoj vysokých škol a akademického výzkumu obecně. Averze k jakémukoli přerozdělování finančních zdrojů, která dnes prostupuje naši společnost, pro to však v našich podmínkách vytváří enormně nepříznivou situaci. Srovnání se současnými diskusemi o státoprávním uspořádání Československa a s tím souvisejícími kompetencemi je zde případné víc, než by člověku bylo příjemné.
V rámci působnosti českého ministerstva školství byl zřízen "Fond dynamického rozvoje vysokých škol", kde jako jedna z deseti financovaných oblastí zájmu figuruje i "Program informatizace", jehož idea byla iniciována poslanci České národní rady a na který se projekty začaly shromažďovat někdy v červnu loňského roku (radě tohoto programu se jen z vysokých škol sešly projekty požadující celkovou částku zhruba čtvrt miliardy korun, z nichž ani jeden nebyl dosud - březen - kladně vyřízen). Ministerstvo školství se v konečném důsledku prakticky zřeklo jakýchkoli nároků na aktivní ovlivňování úrovně našich vysokých škol a rozhodlo se spoléhat výlučně na zdola působící "demokratické" mechanismy2: nechalo Radu vysokých škol seškrtnout (ve jménu vpravdě mečiarovského tažení proti škodlivým kompetencím centra) celkové prostředky na programy v rámci Fondu dynamického rozvoje (přidělované kompetitivně na základě soutěže projektů) na zhruba 150 miliĎnů korun, tj. na polovinu původně požadované částky. Pohled na strukturu působnosti Fondu tak dává orientační předpoklad cca 50 miliĎnů, které mohou vstoupit do hry v záležitosti financování informatizačních projektů ze zdrojů přicházejících "shora" na všechny vysoké školy v České republice celkem.
Vrátíme-li se zpět k Internetu, bude jeho osud v kontextu vysokých škol v České republice záviset na realizaci připraveného projektu, který soutěží o krajíc obnášející cca 23 miliĎnů korun z částky na informatizační projekty, což ovšem pokrývá jen páteř sítě, na kterou by se připojovaly vysoké školy - náklady na jejich vlastní připojení, napojení fakult atd. v této částce zahrnuty prakticky nejsou a jednotlivé školy budou zřejmě odkázány převážně na prostředky ze svých vlastních rozpočtů. V tuto chvíli se lze zřejmě jen dohadovat, jaký postoj jednotlivé školy zvolí. Efektivní napojení na sítě tohoto druhu je nutnou podmínkou pro zapojení vysokých škol do mezinárodní vědecké kooperace a dobrým institucím může přinést ve svém důsledku úspory díky možnosti mezinárodního sdílení prostředků nutných ke špičkové práci, avšak příliš nákladných na pořízení (může být např. snazší spočítat si své výpočty na superpočítači někde v CERNu, než si kvůli tomu kupovat vlastní počítač). To se sice projeví až při zapojení školy do takové spolupráce, avšak prvotní vybudování sítě jako nezbytné podpory pro tento záměr je pro takové zapojení nutné. Dokáže-li dnes akademický funkcionář s formální kompetencí nahlas prohlásit, že např. pro univerzitu jsou náklady na zapojení do sítě Internet příliš velké, protože podle jeho soudu si pracovníci školy stejně nemají s kým v zahraničí dopisovat, neznamená to jen ignorování možností, které se zde objevují nad prostou výměnu zpráv, ale i téměř cílevědomou práci na tom, aby se k aktivním kontaktům se světem nedorostlo ani v budoucnu. Úloha jakékoli infrastruktury je v tom, že je připravena splnit úlohy, které pro ni nemusíme znát detailně předem: každému majiteli auta je dobře známa důležitost připravené sítě silnic a nevhodnost odkládání stavby cesty až do chvíle, kdy po ní bude potřeba projet.
Budování infrastruktury rozumně fungující sítě nelze dost dobře pojmout jako sumu v daném okamžiku objednaných lokálních služeb. Bez projektu mířícího do budoucnosti by výsledkem byla nefungující zpotvořenina. Je sice myslitelné, že by se subjekty disponující rozdělenými prostředky spojily k realizaci takového projektu, v praxi je to ale krajně nepravděpodobné. Jistě je zde možné doufat v působení trhu, to však bude příliš pomalé. ?koly, které neinvestují do své budoucnosti institucí špičkových již dnes, budou mít zítra prostor pro dohánění dechu už jen jako instituce podřadné.
Ale máme tu Internet: Jeho otevřením se 13. února otevřely možnosti pro něco velice podstatného i pro naši univerzitu. Využít jich nebude již z finančního hlediska jednoduché. První, na co si však naše škola bude muset odpovědět, je, jak konkurence schopnou univerzitou chce vlastně sama být...
| 1 | Seznam služeb lze v elektronické podobě získat tak, že
zašleme zprávy s textem HELP v části Subject
hlavičky a s prázdným tělem na adresu
service@nic ddnmil.
... zpět do textu |
| 2 | Ty v tomto kontextu působí i u nás stejně
špatně jako ve skutečně zavedených demokraciích:
I na amerických univerzitách je dobře známo, že špatné
katedry mají tendenci bez zásahů shora najímat jen další špatné
lidi. Špatné instituce nemají samovolnou tendenci přeměnit se
ve špičková centra. A také je řádově snazší změnit
fungující a výsledky produkující instituce v nefungující
než naopak.
... zpět do textu |
předchozí číslo
