• O Zpravodaji
• Pro autory
• Pro čtenáře
• Statistiky

• Aktuální číslo
• Archivní čísla

• Autoři
• Články
• Seriály

• Vyhledávání

   

Je internet opravdu k ničemu?

Předcházející článek ing. Smejkala přináší skeptický pohled na Internet jako místo povýtce špatně definované a nebezpečné. Přestože svůj pohled dokládá řadou nezpochybnitelných argumentů, je to pohled velmi subjektivní a přespříliš pesimistický. Internet je především určitá technologie, před několika lety zpřístupněná milionům lidí, z nichž se prakticky ze dne na den (a tedy bez jakékoliv dlouhodobější přípravy) stali uživatelé. To, co v současné době pozorujeme, se zejména v novodobých dějinách stalo již několikrát - lidstvo dostalo novou technickou "hračku" - ovšem poprvé v historii je tato nová hračka zpřístupněna tak velkému množství "hráčů". Lidstvo se však teprve musí naučit přeměnit tuto "hračku" v opravdu užitečný nástroj, to však zřejmě bez současné fáze nejde nebo by to alespoň byl podstatně dlouhodobější proces.

Základní obavy a výhrady ing. Smejkala (a přirozeně nejen jeho) vůči Internetu lze shrnout do následujících bodů:

1. Internet není právním subjektem, neexistuje žádná záruka, že zítra budou ještě služby k dispozici a že vůbec Internet zde ještě bude.
2. Neexistuje žádná záruka správnosti, úplnosti, ... informací, které z Internetu čerpám.
3. Neexistuje spolehlivá záruka důvěrnosti dat, po Internetu přenášených.
4. Neexistuje žádná záruka, že s informacemi na Internetu není manipulováno ve prospěch určitých osob či skupin.
5. Internet narušuje naše pochopení reálného světa.
6. Internet vydělává peníze jen omezené skupině lidí.
7. Internet je vysoce kriminogenní a zvyšuje pravděpodobnost zneužití (více příležitostí, snazší anonymita, ...).

Tento článek si klade za cíl ukázat, prostřednictvím kritického, leč odlišného pohledu, že Internet zdaleka není až tak temným místem, ovšem k jeho skutečnému prosvětlení budou muset všichni, jak provozovatelé, tak i (a snad zejména) uživatelé přiložit ruku k dílu. Prostředí, o němž se v souvislosti s Internetem tak často píše, ale kterým Internet zdaleka ještě není, je však v lidských silách vytvořit.

1.  Internet jako právní subjekt

Internet opravdu nemá žádného majitele (to nakonec byl i jeden z cílů jeho tvůrců), ovšem na druhé straně nemá žádného majitele ani celosvětová telefonní síť. Situace v Internetu je spíše opačným extrémem toho, co známe s SPT Telecom: namísto jednoho monolitického (a monopolního) poskytovatele v rámci státu existuje mnoho velkých a daleko více menších dodavatelů služeb Internetu. Ovšem stejně jako monopol Telecomu nezaručuje nejvyšší kvalitu - pouze mi zjednodušuje situaci, protože si mohu stěžovat pouze na jediný subjekt - stejně tak velké množství lokálních provozovatelů neznamená nutně nulovou kvalitu. Je zřejmé, že optimum je někde mezi těmito extrémy, nicméně samotný fakt neexistence globálního "majitele" Internetu není nic špatného.

Hlavním problémem je však chyba, které se většina (i odborníků) dopouští při hodnocení Internetu: Internet spojuje (a tak laikovi zamlžuje) několik vrstev a činností. Na nejnižší úrovni můžeme hovořit o vlastních datových tocích a přenosu informace bez ohledu na její obsah. Zde se Internet podobá (není však totožný s) globální telefonní síti a je nutné, aby zde platila podobná omezení a pravidla. Pod pojmem Internet se však rozumí i řada dalších vrstev, tedy poskytovaných služeb: zatímco telefonní síť poskytuje pouze telefonní (hlasové) a v menším rozsahu faxové spojení, jsou možnosti služeb počítačové sítě prakticky neomezené. To, co je hlavním zdrojem problémů při použití Internetu, není vlastnictví linek a datových kanálů, ale otázka vlastníků poskytovaných služeb.

2.  Správnost údajů

Původní uživatelé Internetu1 měli vždy primární zájem na tom, aby informace v něm kolující byly relevantní a co možná úplné. Vždyť to byla právě snaha dostat se k informacím jinými cestami nedostupným, která dala podnět ke vzniku Internetu. I v současném Internetu je možno nalézt neanonymní depozitáře velmi relevantních, úplných a pro mnohé prakticky nepostradatelných informací, ovšem ve většině případů se jedná stále o data obdobného charakteru: data poskytovaná členy vědecké komunity jiným členům téže komunity.

Úplnost dat se stala obecným problémem současného světa informační exploze: ani sebepečlivější průzkum informačních zdrojů nezajistí, že získáme opravdu všechna data o daném subjektu. Internet sám o sobě tento fenomém nezpůsobil, spíše lze říci, že nám ukázal informační explozi v celé šíři2.

Hlavním problémem Internetu v této oblasti je faktická neexistence publikačních standardů a publikační etiky vůbec. Každý jedinec vybavený minimálními technickými prostředky a přípojkou na Internet (nebo ten, kdo si příslušné kapacity pronajme od nějakého komerčního poskytovatele) může zpřístupnit libovolné informace. Záleží pouze na autorovi dat, zda je předem nechal podrobit kritice (obdoba recenzního řízení při běžném publikačním procesu), zda jsou data pravdivá, úplná, zda vyjadřují pouze osobní názor autora, zkrátka zda je vůbec vhodné, aby je dostal k dispozici i někdo jiný kromě autora samotného. Internet tak vlastně umožnil, aby každý zamilovaný teenager dal celému světu k dispozici své první básnické pokusy (a nepochybně recenzenti časopisů, uveřejňujících básnickou tvorbu, by mohli vykládat přímo hororové historky o tom, jaká díla čas od času dostanou k posouzení).

Internet, či spíše ti, kteří na současném stavu vydělávají nemalé finanční částky, přispívá dále k určitému "ohlupování" společnosti (obrázky na Internetu tak trochu připomínají enormní zájem o comicsy v západních demokraciích). Namísto toho, abych podstoupil dlouhý a často bolestivý proces kritického předběžného hodnocení (výsledků) vlastní práce dříve, než ji poskytnu širšímu okruhu "konzumentů", vystavím raději okamžitě první nehotový polotovar (zřejmě v bláhové naději, že někdo si mé geniality všimne i bez mého přičinění). Internet tak jen zvyšuje osobní nedisciplinovanost prakticky ve všech (nejen publikačních) oblastech.

Otevřenost, možnost volného zveřejnění informace je však též jedním z velkých kladů Internetu (resp. jeho služeb): je možno takto uveřejnit i zprávy a informace, jejichž zveřejnění si nějaká (mocná) skupina nepřeje. "Publikace" na Internetu by měly usnadnit i spory o původnost myšlenek (je těžší ukrást někomu námět na knihu, když již její první, byť zatím naprosto nepublikovatelná podoba, existuje na Internetu; otázku rozlišení autora diskutujeme dále).

Co zatím Internet postrádá, jsou (nepochybně placené) služby profesionálních vydavatelství. U nich by publikace rovněž prošly recenzním řízením (zřejmě podstatně rychlejším než dnes, ale i "kamenná" vydavatelství dnes již v maximální možné míře využívají předností informačních technologií a zkracují publikační lhůty) a vydavatel by pak nesl spoluodpovědnost za informace ve článcích zveřejněné (v podobném rozsahu, jako ji nese již dnes). Míra "serióznosti" jednotlivých vydavatelů by mohla být obecně - či alespoň v komunitách jejich služby používajících - známa a uživatel by se podle toho mohl určitým způsobem řídit (obdobně jako dnes se řídí při čerpání informací z odborných časopisů). Lze si dokonce představit i vznik určitých "certifikačních" institucí, které by za úhradu od autora článku zajistily kvalitní recenzní proces a na výsledný článek (www stránky, data, informace obecně) by daly svůj certifikát, potvrzující autenticitu, správnost a další atributy. V jednom z možných světů by pak za informaci neplatil uživatel (čtenář), ale její poskytovatel - nakonec již dnes většina novin i časopisů získává podstatnou část svých finančních prostředků nikoliv od čtenářů, ale z reklamy, kterou uveřejňuje. Ostatně není třeba chodit příliš daleko do alternativních světů: komerční televize již dnes funguje přesně podle tohoto principu (a můžeme nakonec zavést i obdobu televize veřejnoprávní, financované např. z určité daně za každou přípojku k Internetu)3.

3.  Důvěrnost informací

I v této oblasti Internet pouze ukazuje na problém, který se objevil obecně při zavedení informačních technologií. Digitálně uložená informace má vlastnost, která ji odlišuje od všech doposud známých druhů uložení informace: je možno ji libovolně kopírovat a kopie je naprosto neodlišitelná od originálu. Kromě toho nelze obecně zjistit, zda daný originál byl či nebyl kopírován. Tato vlastnost digitálně uchovávané informace způsobila potíže právním systémům celého světa a problémy s ní spojené nejsou doposud uspokojivě vyřešeny. Zdá se, že bude nutno podstatným způsobem přehodnotit náš vztah k právu na soukromí a k soukromým informacím obecně, neboť je stále více zřejmé, že pouze represivní přístup (legislativně podložit a policejními metodami, tedy represí, zajistit) nepovede k trvale udržitelnému stavu. Omezování přístupu k informacím (jakýmkoliv) má i další důsledky, které postupně vedou k úpadku víry v právní systém: člověk dbalý práva může jen žasnout, jak je v neustálé nevýhodě proti těm, kteří si potřebné informace opatřují bez ohledu na právě platnou právní úpravu.

Shromažďování stále většího množství dat on-line s sebou nese i další komplikace: v dostatečně složité (a kvalitně navržené) databázi je téměř nemožné smazat pouze jeden jediný konkrétní údaj, neboť databáze mají ve stále větší míře zabudovány mechanismy pro to, aby si právě takovéto singulární výpadky informací dokázaly zrestaurovat. Obdobná vlastnost platí i pro Internet, který byl koneckonců navržen i k tomu, aby mohl být použitelný při výpadku kterékoliv své části. Nechceme-li se vrátit do doby před elektronickým ukládáním informací, bude nutno přehodnotit obecně přijatelný názor na to, co jsou a co nejsou důvěrná data. Velmi zajímavá idea byla publikována v loňském zářijovém čísle časopisu CACM4. Autor zde obhajuje právo na vlastnictví veškerých soukromých informací a z tohoto práva odvozené právo na prodej těchto informací. Velmi zjednodušeně řečeno autor navrhuje, aby se na soukromá data pohlíželo jako na majetek konkrétní osoby, jež má právo data prodávat a též z každého použití brát určitý poplatek (je to vlastně analogie autorských práv a poplatků). Autor dokonce navrhuje zřízení (americké) instituce, která by za občany veškeré transakce s jejich daty prováděla a současně zajišťovala příjem poplatků za jejich použití. Právní problémy by pak byly v mnoha aspektech redukovány na problémy neoprávněné manipulace s majetkem konkrétní osoby.

Výše uvedené však neznamená, že by bylo nutno se vzdát soukromí vůbec. Čtení cizích dopisů by mělo i nadále zůstat činem nemravným (a pokud možno i trestně postižitelným), na druhé straně informaci o tom, že rád nakupuji v obchodním domě Tesco, asi ochránit nedokáži. Snadnost manipulace s digitálními daty vyvolává pocit, že v tomto případě je "rozlepení" obálky až příliš jednoduché. Důvodem obav je však spíše použití nevhodných analogií.

Vezměme si otázku důvěrnosti elektronické pošty. Pravděpodobně nejblíže k e-mailu má zasílání korespondenčního lístku: přestože je nemravné číst cizí pohlednice, jestliže jsem skutečně důvěrnou informaci poslal tímto způsobem, pak si o případný problém přímo koleduji5. Obdobně jako v případě pohlednice, přes řadu hororových historek o čtení elektronické pošty správci sítě (rozuměj pošťáky) se jedná spíše o uživatelský folklór než realitu (ostatně těžko si lze představit správce systému, který čte desetitisíce poštovních zpráv denně). Jedná se spíše o otázku profesionální etiky: pracovník na ústředně může též odposlouchávat naše telefonní hovory, avšak předpokládáme, že se tak neděje (alespoň dokud nás realita nepřesvědčí o opaku)6. A případy vykrádaných balíků na poštách či železnici by nás měly přesvědčit, že se zdaleka nejedná jen o problém Internetu. Ostatně málokdo z nás by svěřil rodinné zlato naší poště.

Na druhé straně však existuje i poměrně jednoduchá metoda, jak si dostatečně vysokou úroveň soukromí v Internetu zajistit. Použijeme-li šifrování, dostaneme okamžitě stupeň ochrany, který v běžném světě naprosto nepoužíváme. Ani správce sítě bez sebemenších morálních zábran není schopen naše dopisy přečíst, použijeme-li dostatečně kvalitní šifrovací algoritmus. Fakt, že zprávy (data) ukládáme na počítačích či je jejich prostřednictvím zasíláme, použití šifrovacích algoritmů velmi zjednodušuje: není třeba žádné dodatečné vybavení (které bychom potřebovali, pokud bychom třeba tímto způsobem chtěli zajistit naše papírové dopisy), počítače se o šifrování i následné dešifrování postarají samy (a často zcela transparentně, tedy bez nutnosti dodatečných zásahů z naší strany). Tímto způsobem můžeme korespondenční lístek přeměnit na zapečetěný dopis zaslaný osobním kurýrem, případně šperky položené na stolku za skleněnými dveřmi přemístíme do pečlivě hlídaného sejfu. Je jen na nás, jak velkou míru zajištění požadujeme, na Internetu ji tímto způsobem prakticky jistě získat můžeme.

4.  Autenticita informací

Úzce příbuzným problémem je autenticita informací a informačních zdrojů. V běžném písemném styku jsme si zvykli považovat podpis a případně razítko za průkaz autenticity informačního zdroje. Uzavíráme-li smlouvu, je vždy vyhotovena v alespoň dvou identických exemplářích, aby nikdo nemohl jednostrannou manipulací změnit její obsah. Bankovky jsou opatřeny celou řadou ochranných prvků, které nás mají přesvědčit o tom, že se nejedná o bezcenný podvrh. Alkohol raději kupujeme u distributora, který nám dává jakési (bohužel často pouze pomyslné) záruky, že to, co kupujeme, je opravdu whisky (koňak, doplňte podle své oblíbené značky), a ne denaturovaný líh. Obdobně jsme zvyklí na určité záruky u knih, novin, časopisů. V běžném životě zkrátka používáme celou řadu autentikačních metod, které nám pomáhají zajistit identifikaci konkrétního objektu.

Internet je z tohoto pohledu velmi mladý a po většinu jeho existence nebyly autentikační služby vůbec vyžadovány. To vedlo k současné situaci, kdy většina uživatelů používá stále návyky zavedené za staré (dobré?) éry převážně akademického Internetu a současně si stěžuje, že je úroveň zabezpečení tak nízká. Obdobně jako v předchozím případě se jedná spíše o nevyužití technologických možností než inherentní vlastnost Internetu (je však třeba současně přiznat, že řada problémů ještě uspokojivě vyřešena není).

Autentikaci v běžném (elektronickém) provoze potřebujeme na zajištění následujících činností:

1. Potřebujeme prokázat, že jsme opravdu těmi, za koho se vydáváme, případně totéž vyžadujeme od druhé strany.
2. Potřebujeme se přesvědčit, že data, se kterými pracujeme, odpovídají originálním datům (tedy že nedošlo k jejich modifikaci při přenosu od zdroje k nám).

Možným řešením obou problémů je využití asymetrické kryptografie, tedy veřejných a soukromých klíčů (hesel). Podstata je jednoduchá: každý subjekt má (nejméně) dva klíče, z nichž jeden je široce zveřejněn a druhý zůstává tajný. Data zašifrovaná pomocí veřejného klíče lze dešifrovat pouze pomocí soukromého klíče (duálního k tomu veřejnému). Funguje však i opačný proces: data zašifrovaná soukromým klíčem jsou dešifrovatelná klíčem veřejným.

První způsob se používá tehdy, potřebuji-li prokázat, že druhá strana komunikace je skutečně tím, za koho se vydává, druhý způsob použiji, chci-li potvrdit svou vlastní autenticitu - nikdo kromě mne by neměl být schopen zprávu (resp. podpis) vytvořit.

Přestože tato technologie má celou řadu nedostatků a problémů, z nichž patrně nejpodstatnější je otázka důvěryhodnosti onoho veřejného klíče (odkud vezmu jistotu, že konkrétní veřejný klíč je skutečně veřejným klíčem deklarovaného subjektu?), lze již v současné době tuto metodu používat pro komunikaci (a ověření autenticity) mezi předem domluvenými subjekty (které si své veřejné klíče vymění nějakým spolehlivým způsobem).

Existuje nepřeberně možností kombinací různých metod pro zajištění co nejspolehlivějšího výsledku. Elektronický podpis je přirozeně vždy spojen s konkrétním dokumentem a součástí podpisu je i nějaká vlastnost podepisovaného dokumentu. Běžně se používají (šifrované) kontrolní součty, které se stávají součástí podpisu. Po dešifrování se zkontroluje hodnota kontrolního součtu, a pokud neodpovídá, je autenticita dokumentu zpochybněna. Kombinací se šifrováním lze dosáhnout i toho, že dopis je důvěrný a zároveň autentikovaný. Obdobně lze připojit elektronickou autentikaci (certifikát původu) k jakémukoliv dokumentu, nejen k elektronicky zaslanému dopisu.

Daleko větším problémem je však autentikace potřebná pro realizaci elektronicky zprostředkovaných obchodních transakcí. Situace na Internetu zatím příliš připomíná pouze zásilkové služby skryté pod poštovní přihrádkou na nějaké podivuhodné poště. Zde se řešení teprve intenzivně hledá. Obdobně i finanční transakce přes Internet jsou zatím problematické, hlavním problémem je opět autentikace všech účastníků takové transakce7. Situace připomíná dobu, kdy se objevily první papírové peníze (bankocetle). I zde bylo třeba podstoupit nelehký a dlouhý proces, který vedl až ke vzniku současných peněz s veškerými jejich ochrannými (autentikačními) prvky8.

Zdá se tedy, že v oblasti elektronického obchodu zatím chuť dalece převažuje nad (i technickými) možnostmi a nelze (alespoň v perspektivě několika málo let) od Internetu očekávat výraznou změnu způsobu obchodování9.

5.  Virtuální svět

Počítačová síť a počítače obecně nepochybně k virtualizaci světa, a tedy k odtržení od reality přispívají. Největší nebezpečí pravděpodobně představují pro děti, které se teprve učí rozlišovat mezi fantazií a realitou. Na druhé straně naši vzdálenější předkové žili (a své děti vychovávali) ve světě přeplněném fantastickými bytostmi a ovlivňovaném nadpřirozenem. Přesto (nebo právě proto?) se naučili velmi dobře mezi světem reálným a světem nadpřirozeným rozlišovat.

Daleko větší nebezpečí však zřejmě spočívá v depersonalizaci mezilidských vztahů. Stále více lidí dává přednost komunikaci přes počítač před přímou komunikací s konkrétními lidmi. Je spíše úkolem psychologů a sociologů odhadnout důsledky tohoto trendu, nicméně je na místě otázka: Nejedná se o přirozený únikový manévr v přelidněném světě?

6.  Internet a peníze

Internet je technologie, a tak na ní jako obvykle vydělávají ti, kteří ji uvádějí v život. Dále na ní mohou vydělávat i ti, kteří ji rozumí, a pak (objemem nikoliv nejméně) ti, kteří jí zprostředkovávají publicitu. Internet však představuje i technologii, jejímž prostřednictvím mohou (spíše ovšem v budoucnu) firmy snížit výrazně své provozní náklady a tím zvýšit zisk. Opravdu účinnému využití globálního Internetu brání důvody zmíněné výše, nicméně firmy již dnes začínají přebírat technologie vyvinuté původně pro Internet a používají je uvnitř podniků v podobě Intranetu. Existuje reálná šance, že s vyřešením technických (a zvykových) problémů Internetu bude možno provázat Intranety a zajistit mnohonásobně rychlejší tok informací (a následně i peněz a zboží) mezi jednotlivými firmami i mezi firmami a koncovými zákazníky. Klíčový je nepochybně rychlý přístup k co nejúplnějším informacím a rovněž smysluplné využití takto získaných informací.

Peníze, o kterých se v souvislosti s Internetem hovoří, jsou tedy především vyšší zisky firem, které Internet (resp. síťové technologie) používají k zajištění vlastní výrobní a/nebo obchodní činnosti (která s Internetem nemusí mít naprosto nic společného). Možnost dodávek přímo zákazníkovi (tedy de-facto likvidace obchodních meziskladů), možnost přizpůsobení zakázky (zákazník si přímo "vyskládá" finální sestavu podle virtuálního katalogu a přitom výroba a dodání bude stejně rychlé jako v případě předdefinovaných sestav), podstatné snížení počtu neproduktivních zaměstnanců (větší část obchodní transkace zajistí vzájemně propojené počítače), podstatné zrychlení cyklu výběr-objednávka-dodání-platba, to vše nepochybně přispěje jak ke snížení nákladů, tak i ke zvýšení počtu prodaných produktů. Tento potenciál globální sítě Internet je však teprve před námi.

7.  Internet a kriminalita

V médiích snad nejčastěji diskutovaná "temná" stránka Internetu: kriminální činnost realizovaná jeho prostřednictvím. Lze rozlišit dvě základní temné stránky Internetu:

1. Jeho prostřednictvím jsou zpřístupněny informace, které by (běžně) být dostupné neměly.
2. Kriminální činy prováděné na dálku prostřednictvím počítačových sítí.

Jak bylo již diskutováno výše, je samotný pojem "důvěrná" informace diskutabilni: pravdivé zpravodajství o dění kolem nás považujeme za samozřejmost, nicméně řada vlád považuje tuto činnost za vysoce kriminální (stačí si vzpomenout, co bylo kriminálním činem v ČSSR). Tuto vlastnost je proto možno považovat spíše za přednost Internetu. Přesto je nutno na mezinárodní úrovni dohodnout právní úpravu, která alespoň převede na právní základ v současné době realizované ad hoc činnosti při obecně nevhodné činnosti (např. zneužívání poštovních schránek k zasílání výhružných zpráv). Současně se bude muset vyřešit, co je mezinárodně postižitelným kriminálním činem (existuje velký rozdíl mezi americkým a třeba ruským právem na informace; jestliže uživatel v Moskvě přečte data, považovaná jeho vládou pro něj za "nevhodná", ale vystavená na serveru v Americe, kdo (a kým) by měl být trestně postižitelný? Obecně je zpřístupnění jakýchkoliv informací nutno považovat za vysoce pozitivní přínos Internetu pro další rozvoj demokracie na světě. Bude-li (i právně) ošetřena otázka aktivního šíření informace, pak pasivní šíření (tj. vystavení na serveru s tím, že uživatel musí sám aktivně server vyhledat a data na něm vystavená stáhnout) by nemělo být trestným činem. Ostatně i dnešní odhady kolísají mezi pouze 0,02-3% "kriminálních" informací dostupných přes Internet (dětská pornografie, idealizace omamných látek, nacismus, teroristické informace apod.).

Internet se přímo nabízí jako (téměř) ideální nástroj pro realizaci podvodů od psacího stolu, a není tedy divu, že tomuto pokušení podlehne určité procento uživatelů10. Jak však bylo uvedeno výše, většina těchto činností je umožněna nikoliv Internetem jako takovým, ale pouze nezralostí technologie a jejím zpřístupněním příliš širokému okruhu nepoučených uživatelů.

Nebezpečí kriminálních činů prováděných (nebo proveditelných) prostřednictvím Internetu nelze ani podceňovat, ovšem ani přeceňovat. Opatrnost je však skutečně na místě: připojíte-li (trvale) počítač k Internetu a budete-li jej prostřednictvím Internetu používat, nelze v podstatě zaručit, že se vám do něj nikdo nedostane. Je to situace obdobná virovému nebezpečí a obdobné jsou i ochrany: skutečně vitální data nemít (pouze) na počítači k Internetu připojeném a především zajistit, že počítač používají pouze uživatelé poučení, vědomí si rizik a možností zneužití. Žádnou podstatnou transakci (např. převod peněz) neprovést bez křížové kontroly a v důležitých případech bez kontroly fyzickou osobou. Používat progresivní metody autentikace a údaje (včetně elektronické pošty) šifrovat. Na druhé straně je ovšem pravda, že většina známých podvodů pomocí Internetu byla realizována přímo zaměstnanci firmy nebo alespoň za jejich aktivní spolupráce. Přesto toto nebezpečí nelze podceňovat a je naprosto nutné používat vhodné metody ochrany všude tam, kde jsou důležitá data (a počítače se skutečně vitálními informacemi vůbec k Internetu nepřipojovat). Internet je nebezpečný především iluzí, že kriminální činy lze realizovat z takové vzdálenosti, že pachatel je nepostižitelný. Skutečně důsledná mezinárodní spolupráce správců jednotlivých uzlů, podložená vhodnými mezinárodními právními úpravami, však může řadu lidí z této nebezpečné iluze vyléčit. A představa, že by se právě Internetu kriminální živly vyhnuly, je rovněž pouze iluzí.

Závěr

Jak snad i tento příspěvek ukázal, není a především nemusí být na Internetu všechno špatné. Internet poskytuje technologické prostředí, které je možno využít prakticky k čemukoliv; přitom současná kvalita této technologie umožňuje již dnes desítkám milionů lidí služby Internetu běžně používat. Inherentní otevřeností, usnadněním anonymity, expanzivním růstem i tím, že používá doposud nezralé technologie, nastavuje Internet zrcadlo nám samým, tomu, jací skutečně jsme, co chceme či co si odpíráme. Internet je tak možno považovat za analogii džungle či Divokého západu, tedy prostředí, kterému nejprve musíme porozumět, chceme-li se v něm opravdu bezpečně pohybovat. Internet je velmi komplikovaný nástroj a jeho kvalitní využití vyžaduje nové zvyky, dovednosti i změnu chování. Nikdy nelze podcenit význam výuky a trpělivé snahy o pochopení možností, pozitivních i negativních. Tak jako zavedení každé převratné technologie, i Internet si vyžádá určitou dobu, než budou vychovány nové generace, které nejen budou celou Síť a její služby považovat za samozřejmost, ale které především na ni budou hledět očima podstatně odlišnýma od očí dnešních běžných (neprofesionálních) uživatelů. Ovšem, v určité parafrázi na článek ing. Smejkala můžeme zakončit: Skepse a rozumný, poučený přístup bude vždy při použití jakékoliv technologie na místě.