Budování informační společnosti se v různých podobách objevuje jako důležitá součást vládních programů všech rozvinutých zemí celého světa. Toto téma se stalo významným prvkem veřejné politiky zejména po setkání zemí G7 v únoru 1995, které úlohu budování "Globální informační společnosti" povýšilo na mezinárodní úkol prvořadé důležitosti.
Pojem informační společnosti se poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády v roce 19751, která rozšířila tradiční chápání telekomunikací i na otázky národní technologické suverenity a vytyčila vládní iniciativy včetně "elektronického občanství" (obecně se považuje i za původce termínu "telematika").
V srpnu 1983 japonské MITI formuluje "Plán Teletopie", který má podporovat šíření nových médií po celé zemi a zajistit komunikační a informační služby vysoké úrovně japonským regionálním městům. Města si vybírají až pět z několika typů služeb, které tento plán nabízí. Nejpopulárnější je služba posilující "městskou komunitu", která obsahuje zlepšení komunitních informací, zlepšení veřejných služeb a větší vzdělávací a společenské aktivity, dále pak "distribuční" služba, která posiluje šíření komerčních informací, "hi-tech průmyslová" služba zavádějící nejnovější technologie do místních firem a "cestovní a rekreační" služba, která propaguje turistiku, sport a podobně2. Současně s tímto plánem přišla monopolní telekomunikační společnost NTT s projektem na zavedení sítě optických vláken jako základní komunikační struktury po celém Japonsku. Obě tyto iniciativy byly pojaty jako kriticky důležité snahy ve vztahu k ekonomické konkurenceschopnosti a zlepšování kvality života.
V červnu roku 1987 vydává Evropská komise svoji Zelenou zprávu o komunikacích3, která přichází s pojetím komunikačních sítí jako nervového systému moderního společenského a ekonomického života. Tato zpráva také tvrdí, že skutečné evropské sjednocení bude možné, pouze pokud bude založeno na jednotné, všude přítomné a vyspělé evropské komunikační infrastruktuře. Na základě zprávy4 expertní skupiny komisaře Bangemana z května 1994 je na červnovém summitu na ostrově Corfu ustanovena Rada informační společnosti, na základě jejíhož doporučení přijímá 19. července Evropská komise Akční plán (Europe's Way to the Information Society), který vytváří celkový rámec evropské politiky směrem k informační společnosti.
V říjnu 1988 zveřejňuje americká Národní telekomunikační a informační administrativa (NTIA) zprávu Telecom 2000 - Charting the Course for a New Century (US GPO 223-864/90272), ve které se dochází k závěru, že komunikační a informační služby se stávají určujícím faktorem udržujícím americkou i světovou ekonomiku a podporujícím rozvoj americké společnosti. Byla doporučena řada institucionálních změn v oblasti telekomunikací, které jsou uváděny do praxe. V prosinci americký vicepresident A. Gore poprvé používá termín informační superdálnice, který se stal populárním v médiích a pomohl vzbudit obecný veřejný i politický zájem. O dva měsíce později uvádí Gore cíl vybudovat pokročilejší komunikační a informační služby jako národní prioritu, která by měla v co nejvyšší míře stavět na aktivitách privátního sektoru, měla by podporovat a ochraňovat tržní soutěž, zabezpečit obecně přístupné sítě a univerzální přístup, zabránit rozvrstvení na "informačně majetné a nemajetné" a zabezpečit pružné a přizpůsobivé právní a regulační prostředí. V květnu 1994 na konferenci Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) dále rozšiřuje svůj koncept "Národní informační infrastruktury" (NII) a vyzývá k ustanovení Globální informační infrastruktury (GII) a o rok později se zasluhuje i o uvedení tématu Globální informační společnosti na summitu G7.
Informační společnost je charakterizována podstatným využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stává významná ekonomická aktivita, která jednak prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a jednak vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti.
Technologickou základnou této proměny je využívání prvků moderních informačních technologií (IT) a digitálních komunikací. Tempo technologického pokroku v konstrukci počítačů je již několik desetiletí motorem doposud neomezeného růstu a neustálých inovací. Pokračující miniaturizace konstrukčních prvků počítačů způsobuje neustálý pokles ceny a zvyšování výkonu (tzv. Mooreův zákon stanoví každých 18 měsíců zdvojnásobení výkonu za stejnou cenu nebo ekvivalentně pokles ceny na polovinu při nezměněném výkonu). K podobnému efektu dochází u kapacity komunikačních spojů, která se rovněž zvyšuje exponenciálně s poločasem zhruba 8 měsíců.
Jednoduchý mikroprocesor se stává téměř všudypřítomnou součástkou prakticky se zanedbatelnou cenou (jednoduché čipy se používají na inteligentních kartách, hotelových klíčích, nálepkách na balících, které umožňují jejich sledování a automatickou navigaci při přepravě, nahrazují mechanické převody v letadlech či optimalizují provoz automobilových motorů, ať již klasických benzínových nebo hybridních atd.) a jen zanedbatelný zlomek vyrobených čipů je používán jako "počítače" v běžném chápání tohoto termínu.
Informace v digitalizovaném tvaru je univerzálně použitelná, duplikovatelná a transformovatelná. Unifikovaný technický základ jejího zpracování, digitální mikroprocesor, umožňuje kombinace a transformace digitálního informačního produktu v šíři, která by s jakýmkoli klasickým průmyslovým artefaktem byla nemyslitelná. Koncept "splývání" (konvergence) tradičně ostře odlišených sektorů ekonomiky či jejich produktů je umožněn právě touto společnou formou jejich reprezentace jako posloupností bitů (nul a jedniček). Informace, které byly dříve šířeny na papíře, filmu, rádiem, televizí, magnetofonovými páskami či videopáskami, mohou být v digitalizované podobě šířeny prostřednictvím jednoho druhu multimediálního komunikačního kanálu.
Uvnitř společností je tato unifikace formy zpracování informace i zanedbatelná cena její distribuce příčinou toho, že tradiční hierarchické byrokratické struktury jsou nahrazovány efektivněji fungujícími strukturami "adhokratickými", které dokáží pružněji reagovat na změnu prostředí, v němž pracují. Kooperující sítě malých společností fungujících na bázi subdodavatelů a kombinace dílčích produktů mohou účinně konkurovat velkým společnostem znevýhodněným velkou setrvačností reakce. Tradiční prostředníci mezi producenty a konzumenty ztrácejí na významu, pokud slouží pouze jako mezisklad výrobků určených k prodeji a neposkytují přidanou hodnotu. Zkrácení dodavatelských struktur umožňuje produkci na míru, podmíněnou skutečnou poptávkou, i masové přizpůsobování výrobků jednotlivým spotřebitelům. Výsledkem je produkce, která je efektivnější, přináší menší ztráty a lépe odpovídá šetrnému hospodaření s materiálními zdroji i spotřebovanou energií.
Ekonomika vázaná na produkty nehmotné, digitální povahy, pracuje se zdroji, které jsou ze své povahy nevyčerpatelné. Reprodukce a šíření na bitech založeného produktu je prakticky zadarmo a jeho skutečná hodnota není dána surovinou, která by k jeho výrobě byla třeba, nýbrž hodnotou duševního vlastnictví, které vedlo k jeho realizaci. Vytváří se tak zcela nové ekonomické priority i příležitosti. Při tvorbě informačních produktů ustupují do pozadí půda či materiál a jejich roli přebírají znalosti a míra výjimečnosti individuální kvalifikace.
Informační ekonomika plynule přechází v síťovou ekonomiku, kde dochází k multiplikativnímu efektu a nelineárnímu zvyšování výnosů s expanzí rozsahu trhu. Rychle se vytváří globální tržní prostředí a zrychluje průběh inovačních cyklů. Producenti přestávají být chráněni geografickou odlehlostí, a nepracují-li efektivně a s dostatečnou rychlostí inovace, snadno podléhají (globálně působící) konkurenci. Komparativní výhodou se v globálním prostředí stává především rychlost reakce a brzký vstup na trh. Působení síťových efektů podporuje vznik monopolních postavení na nově vytvářených trzích.
Digitalizace provozu a řízení infrastrukturních sítí usnadňuje jejich sdílení mezi více provozovateli či poskytovateli služeb. Pojem přirozeného monopolu ztrácí v mnoha oblastech své opodstatnění a umožňuje deregulaci a vstup konkurence. Zejména se to týká (tele)komunikací a vysílacích pásem. Řada služeb, která byla v prostředí "přirozených monopolů" licencována, ztrácí v deregulovaném prostředí výlučné postavení a proces "slévání" otevírá prostor k vyvíjení nových aplikací a příležitostí, které kombinují technologie, jež dosud ležely v odlišných kategoriích z hlediska jejich klasifikace.
Informační a komunikační technologie umožnily vznik nové průmyslové revoluce s dopady, které mění způsob spolupráce ve společnosti, způsob života i hledání nových možností uplatnění lidského potenciálu ve výrobě, spotřebě, kultuře i využití volného času. Vyhledávání, zpracovávání, uchovávání i předávání informací se stává prakticky nezávislé na časových, prostorových či kvantitativních omezeních.
Rychlost technologických změn způsobuje posun v efektivním využívání zákonných nástrojů ochrany vyvinutých technologií. Snižuje se nárůst počtu patentových přihlášek, protože dlouhodobá ochrana technologických postupů ztrácí na důležitosti se zkracováním doby jejich použitelnosti a zkracováním inovačního cyklu. Roste oproti tomu význam ochrany duševního vlastnictví a autorských práv, kde je účinné a vymáhání způsobné právní prostředí nejdůležitějším prvkem ochrany práv producentů, u nichž je marginální cena duplikace výrobku zanedbatelná.
Nespojitost vytvářená probíhající revolucí vytváří nejen nové příležitosti, ale je také zdrojem nejistot a sociálního napětí. Historické zkušenosti svědčí o tendenci prohlubovat sociální rozdíly v závislosti na úrovni kvalifikace, kterou její nositel je schopen v novém prostředí využít. Latence "křivek učení se" způsobuje velkou prodlevu mezi náběhem uplatňování nových technologií a dobou, kdy se pro převážnou část obyvatelstva stanou součástí života, která nevyžaduje zvláštní kvalifikaci. Tento proces je generační a nové technologie jsou většinou brány jako samozřejmost teprve generacemi, které se narodily po jejich uvedení v život.
Návratnost investic do nových technologií se díky tomu dočasně zpomaluje, protože část nákladů se dočasně spotřebovává na nutnou adaptaci lidské síly, která s nimi pracuje. Z výnosů zpočátku profituje jen úzká vrstva, ale výsledný společenský posun zvedne během doby životní úroveň každého člena společnosti.
Pružnost a rychlost reakce na změny v pracovním prostředí je jedním z určujících faktorů úspěšnosti adaptace. To se týká nejen jednotlivců, ale i národních ekonomik. Rychlost a včasnost vstupu zemí do informační společnosti určí velikost toho, jak budou odměněny. Investice a pracovní příležitosti se budou přesouvat do zemí, které vykáží nejvyšší míru připravenosti a v nichž tempo sociální adaptace i zisk obyvatel bude nejvyšší. Země, které se opozdí, budou tímto procesem procházet mnohem pomaleji.
Nové příležitosti, které měnící se charakter společnosti poskytuje, přinášejí nové a širší možnosti uplatnění. Přesto, že zaměstnanost v tradičních sektorech ekonomiky, tj. zemědělství a průmyslu, trvale klesá, dochází k přesunu nových příležitostí do oblasti práce s informacemi (znalostní sektor) a do jisté míry i služeb obecně. Výrazně se to projevuje v 90. letech ve Spojených státech, kdy se začínají vracet investice vložené do používání informačních technologií a trvající hospodářský růst při nízké inflaci i míře nezaměstnanosti lze přičítat úspěšnému zúročení "infodolaru".
Evropská unie svou podporou budování informační společnosti sleduje zlepšení konkurenceschopnosti Evropy díky novým příležitostem, které prorůstání aplikací informačních technologií prakticky všemi vrstvami fungování společnosti umožní. Potenciál informační společnosti má zvýšit kvalitu života občanů Evropy, zvýšit účinnost sociální a ekonomické organizace i posílit soudržnost.
Bangemanova zpráva mezi přínosy budoucí evropské informační společnosti v jednotlivých oblastech uvádí:
Společnost, ve které budou informační infrastruktura, nástroje a služby obecně dostupné, umožní rovnoprávnější a vyváženější vnitřní uzpůsobení i lepší podmínky pro rozvíjení a posilování individuálních schopností jejích obyvatel. Jako příklady konkrétních možností, které to přinese, lze uvést:
Změny ve struktuře i organizaci společnosti, které informační společnost přináší, budou dočasně vytvářet řadu rizikových faktorů, jejichž zvládnutí nemusí být jednoduché bez politické linie zaměřené na přijetí užití nových technologií a zvládnutí důsledků těchto změn širokou veřejností.
Jedním z hlavních rizik je stratifikace společnosti na informačně bohaté a informačně chudé. V počátečních stádiích má jen malá část populace přístup k novým technologiím, jejich praktickému využití a výraznějšímu zisku z jejich zavádění. Vzdělávání, odborný výcvik, obecná osvěta a zvyšování komunikační kompetence budou hrát výraznou úlohu v přípravě a adaptaci obyvatelstva na probíhající změny.
K podobnému rozvrstvení bude docházet mezi jednotlivými částmi zeměkoule. V rozvojových zemích je podstatné části obyvatel nedostupný dokonce i obyčejný telefon a jejich globální prioritou bude spíše rozvoj sítí pokrývajících základní úroveň služeb než pouze výstavba informačních a komunikačních sítí založených na počítačových systémech. Digitální technologie a digitální komunikace mohou při dostatečných globálních zdrojích financování umožnit přeskočit některé vývojové etapy budování komunikační infrastruktury a využít rovnou moderních technologií a zejména bezdrátové komunikace. Lze však předpokládat, že země, které budou v tomto ohledu otálet či jejichž řešení nebudou dostatečně komplexní, mohou během velmi dohledné budoucnosti čelit katastrofálním důsledkům v oblasti investic i pracovních příležitostí.
Panuje obecná shoda v názoru, že mnohé základní problémy, které bude třeba řešit, jsou problémy nikoli technologické, ale spadají do oblasti vhodné regulace, řešení sociálních aspektů a obecně do kategorie řešení problémů týkajících se více lidí než techniky či nových trhů. Vlády zemí, ve kterých přechod k informační společnosti probíhá, musí proto této problematice věnovat dostatečnou pozornost a také katalyzovat spolupráci v privátním sektoru. Celkový politický a regulační systém klade největší omezení na budoucí tempo pokroku i jeho charakter. Společnost musí přinejmenším nalézt společná témata, na kterých se ve své většině shodne a ze kterých vzejdou cíle, o jejichž splnění bude usilovat.
Budování informační společnosti tedy není jen problémem technologickým, ale ve značné míře i problémem veřejné politiky zemí, ve kterých probíhá.
Bangemanova zpráva předložila Evropské komisi Akční plán, který obsahoval vytyčení základních opatření pro realizaci na úrovni Evropské unie. Tento plán se stal podkladem pro vypracovávání politického programu EU s ohledem na budování informační společnosti. Obsahoval čtyři proudy činností:
Nejvýznamnějším praktickým dopadem Akčního plánu byla liberalizace telekomunikací v členských státech Evropské unie od začátku roku 1998. Programy výzkumu a vývoje v rámci Evropské unie, zejména probíhající čtvrtý a připravovaný pátý Rámcový program výzkumu a technického rozvoje, posunuly priority výzkumu a vývoje v informačních technologiích tak, aby se mohly stát základem aplikací, které jsou rychle nasazovány do praktického života. Zapojení malých a středních podniků do těchto projektů umožňuje zrychlit transfer technologií do praktického použití, což je zejména významné v souvislosti se zkracujícím se inovačním cyklem. Byla realizována řada pilotních projektů, které demonstrují praktické přínosy, kterých lze dosáhnout. Podstatné bylo rovněž rozpracování některých právních norem týkajících se standardizace, tarifů, ochrany duševního vlastnictví, ochrany osobnosti, elektronické ochrany a zabezpečení a sjednocování národních legislativ v oblasti vlastnictví médií.
Na Akční plán navázal Běžící akční plán (Rolling Action Plan), který předpokládá pravidelné a oficiální aktualizace - poslední aktualizace COM(96) 607 pochází z června 1997 - jež se u původního Akčního plánu děly pouze v interním rozsahu a nikoli na politické úrovni. Běžící akční plán má dvě úrovně. Na první z nich se popisuje současný stav jednotlivých činností:
Druhá úroveň je založena na dokumentu EU "Důsledky informační společnosti na politickou linii EU" (COM(96) 395), který definuje tyto priority:
Vzhledem k důležitosti aktivit pro konkurenceschopnost zemí, u nichž se uvažuje s přičleněním k EU, probíhají od června roku 1995 setkání Fóra EU/CEEC k informační společnosti, která mají za cíl integrovat země střední a východní Evropy do evropských i světových iniciativ směřujících ke globální informační společnosti. Závěry posledního bruselského Fóra z října 1997 vyzývají země střední a východní Evropy k řadě návazných činností a opatření, které mají umožnit lepší integraci s činnostmi v Evropské unii.
| 1 | Nora, Simon - Minc, Alain: L'information de la societe, Rapport M.
le President de la Republique. Paris, 1978
... zpět do textu |
| 2 | viz White paper: Communications in Japan. Tokio : MPT, 1987
... zpět do textu |
| 3 | Towards a Dynamic European Economy: Green Paper on the
Development of the Common market for Telecommunications Services and
Equipment
... zpět do textu |
| 4 | High-Level Group on the Information Society: Europe and the Global
Information Society, tzv. Bangemanova zpráva
... zpět do textu |
předchozí číslo
