H. B. Sakkers je komerční právník, Philips Eindhoven. Převzato a upraveno z časopisu Evropské a mezinárodní právo, květen 1992, roč. I., vydávaného Nadací prof. dr. Boženy Komárkové. Překlad H. Krejčí, J. Šilhanová a J. Kohoutková.
15. května 1991 přijala Rada Ministrů ES s konečnou platností směrnici EHS, která se týká právní ochrany počítačových programů (softwaru). Její přijetí završilo mimořádně intenzivní lobbying na úrovni EHS.1
Směrnice má v právních řádech členských zemí ES zabezpečit a sjednotit autorskoprávní ochranu počítačových programů na úrovni ochrany literárních děl, kterou stanovila Bernská úmluva. Ochrana počítačových programů je sice již ve většině zemí EHS zajištěna soudcovským právem - judikáty, ale zákonné úpravy jsou v řadě případů nejasné nebo úplně chybějí.
Směrnice nabude účinnosti 1. ledna 1993 a do této doby musí být začleněna do právních řádů jednotlivých členských zemí. V následujícím textu jsou rozebrány její základní prvky:
Doba trvání práva ochrany
počítačových programů byla
stanovena v souladu s Bernskou úmluvou o autorských právech
na dobu autorova života a dalších padesát let po jeho smrti.
V případech, kdy autorem je podle národního právního řádu
právnická osoba, je trvání právní ochrany stanoveno na padesát
let od prvního uveřejnění programu.
Předmět práva ochrany:
Právní ochrana poskytovaná směrnicí zahrnuje počítačové programy
v jakémkoli tvaru (zdrojovém - source-code, přeloženém -
object-code apod.), včetně těch, které jsou považovány
za součást hardwaru. Termín počítačový program zahrnuje
i přípravné projektové práce, které předcházejí vytvoření
programu. Podobně i rozhraní (interfaces),
sloužící k vzájemnému propojení a komunikaci softwarových
a hardwarových prvků, mohou sama o sobě být také programem,
a proto nejsou z právní ochrany vyloučena.
V souladu s obecnými principy autorského práva spadá pod právní ochranu pouze výsledný (konkrétní) počítačový program; na myšlenky a principy, z nichž jednotlivé prvky programu (resp. rozhraní) teoreticky vycházejí, se autorskoprávní ochrana v rámci této směrnice nevztahuje.
K tomu, aby program spadal pod autorskoprávní ochranu, musí splňovat běžný standard původnosti. V prohlášení Rady EHS a Komise EHS se potvrzuje, že směrnice v žádném případě neukládá členským státům za povinnost poskytovat počítačovým programům vyšší stupeň ochrany, než je minimální ochrana podle Bernské úmluvy.
Co se týče programů vytvořených v rámci zaměstnaneckého vztahu, jsou zaměstnavateli v souvislosti s těmito programy vyhražena veškerá "ekonomická" práva, pokud není smluvně stanoveno jinak.
Výhradní práva:
Ve 4. článku směrnice jsou vyjmenována tato výhradní práva
(restricted acts) oprávněné osoby:
V souvislosti s bodem c. však v zemích EHS zároveň platí následující: prvním prodejem kopie programu oprávněnou osobou v rámci EHS (nebo souhlasem oprávněné osoby s takovým prodejem) je distribuční právo této kopie v rámci EHS vyčerpáno, s výjimkou práva rozhodovat o dalším pronajímání původního programu nebo jeho kopií.
Výše uvedené činnosti tedy vyžadují autorizaci oprávněnou osobou.
Výjimky z výhradních práv
jsou vyjmenovány v 5. článku směrnice: Tyto taxativně vymezené
případy je třeba chápat jako ochranu
legitimních zájmů uživatelů počítačových programů.
Zpětné inženýrství / dekompilace:
Článek 6. směrnice se zabývá důležitou a problematickou záležitostí
tzv. "reverse engineering". Zpětné inženýrství lze
charakterizovat jako proces zpětné analýzy a dekompilace počítačového
programu s cílem získat jeho zdrojový tvar (source code),
na jehož základě lze snadno vytvořit další aplikace nebo další programy.
Dikce článku 6 je výsledkem kompromisu: zpětné inženýrství neboli dekompilace programu je v principu nepřípustné, jelikož v podstatě znamená porušení autorského práva.
Zároveň je však třeba zajistit, aby tímto článkem nebyla úplně vyloučena možnost vzájemně funkčně propojovat různé počítačové systémy - z tohoto důvodu směrnice za určitých přesně vymezených podmínek dekompilaci připouští:
"Odst. 1: Svolení oprávněné osoby se nevyžaduje, pokud reprodukce zdrojového tvaru (kĎdu) a jeho překlad resp. změny - v rozsahu a významu, které uvádí článek 4 v odst. a) a b) - jsou nezbytné k tomu, aby bylo možno získat informace nutné k vzájemnému funkčnímu propojení určitého samostatného programu s jinými programy - ovšem pouze za předpokladu, že jsou splněny následující podmínky:
Odst. 2: Ustanovení odstavce 1 neopravňují k tomu, aby informace získané jeho aplikací
Odst. 3: V souladu s ustanoveními Bernské dohody o autorských právech nelze žádné ustanovení tohoto článku vykládat způsobem, který by neúměrně znevýhodňoval a poškozoval legitimní zájmy oprávněných osob, nebo na druhé straně tak, že by byl v rozporu s předpokládaným normálním využitím počítačového programu."
Směrnice tedy nedává zpětnému inženýrství neomezenou svobodu: článek 6 výslovně zakazuje dekompilaci počítačového programu za účelem vytvoření konkurenčních programů.
Zvláštní opatření k zajištění právní ochrany:
Směrnice dále stanoví, že v členských státech musí existovat adekvátní
právní prostředky bránící šíření nelegálních softwarových kopií a jejich
držení ke komerčním účelům.
Stejně tak se musí členské státy postarat o to, aby byly k dispozici právní prostředky na ochranu proti zařízením umožňujícím proniknout do programu i přes jeho ochranná zabezpečení (circumvention devices) nebo jakýmkoli jiným prostředkům, jejichž jediným účelem je neautorizovaně odstranit nebo obejít technická opatření, aplikovaná na ochranu počítačových programů proti nepovoleným zásahům.
1 | Lobbying neznamená obyčejný nátlak, ale zavedený způsob, jakým
různé skupiny, kterých se určitá připravovaná úprava nebo opatření
přímo dotýká, dávají Komisi najevo svá stanoviska a přání,
jak má chystaný předpis (směrnice) vypadat. (Pozn. překl.)
... zpět do textu |