Koncem šedesátých let přišli pracovníci amerického nevládního ústavu strategických studií RAND v Santa Monice s myšlenkou na zajímavé uspořádání vzájemného propojení vojenských počítačů do sítě. Jejich návrh se vyznačoval velmi rozmazanou strukturou, ve které neexistuje žádná centrální řídící autorita sítě, každý z jejích prvků je v principu postradatelný s omezenými dopady na celkovou funkčnost a veškerá činnost v ní probíhá velmi distribuovaným a do jisté míry rozmazaným způsobem. Hlavním motivem takové koncepce byl návrh propojení vojenských počítačů, které by umožňovalo funkci i po zničení některých jejích částí například v důsledku škod způsobených jaderným napadením. V roce 1969 byla podle této koncepce realizována experimentální síť ARPANET, ze které se postupně vyvinula celosvětově rozšířená síť Internet.
Dnešní Internet si zachoval svoji těžko uchopitelnou strukturu, se kterou autoři jeho architektury přišli. Tato gigantická síť, která propojuje téměř deset miliónů počítačů na všech kontinentech, s níž přímo nebo pomocí modemem připojovaných počítačů má možnost pracovat zhruba 40 miliónů lidí, dodnes nemá žádného konkrétního "vlastníka" ani nikoho, kdo by ji řídil nebo kontroloval. Existuje prostřednictvím nezávislé činnosti počítačů do ní připojených, které všechny používají shodný způsob komunikace. Z původního trochu extravagantně vypadajícího experimentu s čistě vojenskou motivací se vyvinulo skutečné elektronické prostředí komunikace neznající hranic ("cyberspace"). Jeho účastníci se připojují z počítačů na školách, v úřadech či soukromých společnostech, prostřednictvím zapojení do komunitních sítí ("free-nets") nebo využitím služeb některého z komerčních připojovatelů (např. CompuServe, America On Line nebo i u nás působící Video On Line), z počítačů ve veřejných knihovnách nebo internetových kavárnách (existujících i v Praze), či z nevládních organizací, kterým je ve slušných krajích velmi často poskytováno připojení zdarma.
Z Internetu se stalo univerzální médium komunikace, a to zejména po rozšíření služeb World Wide Web (zejména ve spojení s populárním prohlížečem Netscape), jejichž exponenciální rozvoj zastínil všechny další interaktivní elektronické služby včetně interaktivní televize. Nastala skutečná exploze nabídky informací na Internetu. Naprosto převratně se změnil charakter šíření informací. Zatímco v případě rádia nebo televize byla elektronická distribuce informací realizována z několika málo center (vysílačů) a většina účastníků byla pouhými příjemci, dává charakter Internetu vzniknout struktuře, která připomíná spíše tištěná média. S minimálními potřebnými investicemi je prakticky kdokoli schopný na Internetu publikovat a jeho účastníci navštěvují uzly sítě podle svých zájmů a z vlastního popudu si sami informace, o které mají zájem, vybírají.
Tento charakter šíření a výměny informací vytváří již dnes převratné možnosti, které v dřívější době prakticky neměly obdobu. Jmenujme jen nedávné rozhodnutí norského parlamentu zveřejnit úplnou zprávu o desetiletí trvajícím propojení konzervativní labouristické vlády, nejsilnější vládní strany a tajné policie, díky němuž byly po desetiletí sledovány desítky tisíc norských občanů. Počítačový disk, na kterém byla zpráva uložena, byl jakousi "náhodou" smazán, avšak vystavení úplného dokumentu k elektronickému přístupu každému, kdo má zájem, vytvořilo situaci, ve které již není možný návrat zpět - džin z láhve již vyletěl. Ve vnitrozemí tropických pralesů v Brazílii jsou oblasti, kde v hotelových televizích sice není možné sledovat CNN, avšak Internet telefonem přístupný je a místní ekologická sdružení jej využívají pro koordinaci své činnosti.
Ve více i méně otevřeně fungujících společnostech způsobil Internet převratnou změnu ve způsobu přístupu k informacím i jejich zveřejňování. Důsledky této změny jdou tak daleko, že jsou mnohdy jen velmi těžko stravitelné pro politiky ve vládách řady zemí, a to i zemí jinak velmi demokratických.
V květnu tohoto roku zveřejnila skupina "Human Rights Watch" zprávu nazvanou "Umlčování Sítě" (elektronicky je dostupná na adrese gopher://gopher.humanrights.org:5000), ve které se věnuje případům vládních zásahů do činnosti Internetu či omezování způsobu přístupu k němu. Příklady zemí, kde vládní kruhy nebo jejich legislativci neodolali pokušení vztáhnout na Internet ruku, patří do zvláštně pestré společnosti: V Číně se musí každý jednotlivý uživatel nebo poskytovatel internetových služeb registrovat u státních úřadů. Vietnam nebo Saudská Arábie povolují jediný, státem kontrolovaný bod přístupu do světové sítě. Spojené státy přijaly zákon, který zavádí mnohem větší omezení vyjadřování na Internetu, než je tomu v případě tištěných informací. Indie zavedla prostřednictvím své státem vlastněné telefonní společnosti zcela nepřiměřené sazby za elektronický přístup za hranice. Německo znemožnilo přístup k jistým počítačům nebo internetovým uzlům. Singapur reguluje Internet způsobem, jako by se jednalo o vysílání, a vyžaduje na každém, kdo komunikuje politické nebo nábožensky zabarvené informace po síti, aby se registroval u státu. Nový Zéland považuje počítačové diskety za publikace a došlo již k jejich zabavení nebo omezení. Rusko a Francie nedovolují používat jiné než jejich tajnou policií schválené šifrovací programy (ruská KGB má navíc většinové vlastnictví nejrozšířenější komunikační společnosti v Rusku Relcom), Spojené státy zcela zakazují posílání šifrovaných textů nebo programů pro jejich vytvoření či rozkódování, které by úřady nedokázaly rozluštit. V Zambii bylo zakázáno šíření nejvýznamnějších opozičních novin po Internetu.
V tomto výčtu je poměrně šokující zejména výskyt Německa a Spojených států. Tyto země svá regulační opatření schovávají za záminku omezení šíření pornografie, avšak praktické kroky ukazují záměry poněkud jiné, které by v jiných oblastech neunikly zničující kritice. V Německu znemožnila svým klientům společnost CompuServe přístup k více než 200 diskusním skupinám specifikovaným v seznamu, který jí s výhružkou o "možné trestní odpovědnosti" dala bavorská policie dva dny poté, co u ní vykonala návštěvu se soudním povolením k prohlídce. Na seznamu figurují i diskusní skupiny, které si zřídili homosexuálové, a rovněž jedna skupina, kterou nikdy CompuServe neprovozovala. Německo navíc připravuje zákon umožňující cenzuru Internetu a trestní postih provozovatelů sítí za vědomé povolení výskytu nelegálního materiálu na síti. Ve Spojených státech bylo příslušné zákonné omezení (tzv. Exonův dodatek) přijato po značně vzedmuté vlně hysterie následující po článku uveřejněném v časopise Time začátkem června loňského roku. Stalo se tak navzdory více než stu tisíci podpisů, které se americkému Kongresu proti tomuto doplňku sešly. Doplněk byl přijat velkou většinou (86 ku 16), avšak neuvěřitelné množství senátorů pro tento doplněk hlasujících vyjadřuje v soukromí svůj jasný nesouhlas s ním - jejich hlas pro byla manifestace před očima voličů, kdy stejně počítají s tím, že tento dodatek už pro jeho vágní formulace musí ústavní soud zrušit jako neústavní. Zanedbatelnou právní citlivost vůči elektronickým informacím projevují i americké soudy, což lze demonstrovat skutečností, že během pěti let nedošlo ve Spojených státech ani k jedinému odmítnutí vydat povolení k soudní prohlídce elektronických nosičů informací (co lze asi čekat v zemích s menší tradicí nezávislého soudnictví?).
Skutečnost, že Internet a komunikace po něm volně překračují geografické hranice států, znamená v mnoha případech nečekané komplikace v uplatňovaném právním režimu. Ústavy i těch nejdemokratičtějších států chrání právo na soukromí a nedotknutelnost obsahu soukromé komunikace jen u korespondence probíhající uvnitř národních hranic. Většina provozu na Internetu však probíhá bez ohledu na geografické umístění účastníků, a tím v šedé zóně, ve které není režim ochrany nijak jasně upraven (spíše je dovoleno prakticky vše, protože se to zdůvodní zájmy národní bezpečnosti).
V České republice zatím k žádným regulačním zásahům ze strany státu nedošlo (zaznamenány jsou jen poměrně malicherné případy institucionální zvůle, kdy byl pracovníkům rušen přístup k síti jako důsledek nesouhlasu s obsahem zpráv v diskusní skupině věnované národním otázkám), právní úpravy v této oblasti se však teprve dají čekat (zejména pokud se uskuteční vládní plány na realizaci orwelovské "velké sestry", elektronické databanky občanů). Poměrně paradoxně leží potenciální nebezpečí i v našem zájmu o vstup do Evropské unie a harmonizaci zákonných norem s ní. Zprávy, které se o připravovaných krocích Bruselu v této oblasti objevují, dávají důvody k velké opatrnosti. To si uvědomuje i řada významných světových firem, jejichž budoucnost je s budoucím charakterem toku informací po Internetu ekonomicky velmi těsně spojena (regulace nejen popírají obvyklé svobody projevu a práva na soukromí, ale zprostředkovaně tlumí možnosti technického rozvoje) včetně firmy Microsoft nebo významných provozovatelů sítí. Dá se předpokládat, že na evropské scéně vyvinou účinnější preventivní tlak proti nekompetentním legislativním zásahům a nebudou čekat na ex post kroky, jakými je např. jejich účast v ústavní žalobě proti americkému zákonu.
Fenomén Internetu překračuje klasické právní vzorce a vzpírá se úpravám, které vybírají formulace ze zákonných úprav regulujících média nebo jiné druhy komunikace. Mezinárodní charakter sítě i komunikace na ní si nejspíš vynutí mezinárodní právní úpravu podobnou úpravě využívání mezinárodních vod či kosmického prostoru. Jakým způsobem se vyřeší konflikt neomezené dostupnosti informací a střežení "státních tajemství" (ať to znamená cokoli - od šifrovacích programů v USA, přes texty návrhů zákonů v Namibii, které parlament projednává, ale ještě nepřijal, třeba po ekologické informace poskytnuté ruským důstojníkem v Petrohradě), není zatím jasné ani přibližně. Nemá-li však dojít k výraznému okleštění možností, které globální informační infrastruktura přináší, měly by se v národních i mezinárodních právních úpravách objevit dostatečně silné výslovné garance svobody projevu na Internetu. Malá faktická obeznámenost politiků s možnostmi moderních technologií, či přímo strach, který z nich mnozí mají, to bude činit obtížným, ale doufejme, že nikoli nemožným.
předchozí číslo
