Elektronický obchod zahrnuje produkci, reklamu, prodej a distribuci produktů prostřednictvím telekomunikačních sítí. Není to fenomén, který by přicházel až v současné době, protože je do něj možno zahrnout i starší technologie jako telefon, fax a televizi, dále relativně jednoduché aplikace jako elektronické platby a systémy elektronických finančních převodů či elektronickou výměnu dat (Electronic Data Interchange). Až v souvislosti s použitím Internetu se však používá v poněkud užším smyslu a v souvislosti s využíváním zcela nových možností. Patří sem zejména interaktivní komunikace na různě strukturovaných kanálech (zahrnujících např. různé počty příjemců sdělení), která není omezena časem či místem, probíhá v multimediálním prostředí (zvuk, obraz a text). Je to také doprovázeno velmi nízkými náklady (případně náklady, které hradí koncový uživatel - negativním projevem toho je však hromadné rozesílání nevyžádané reklamní pošty, tzv. spamming, který se stává vážným praktickým problémem).
Internet rozšířil možnosti elektronické výměny dokumentů (EDI), protože umožnil participaci subjektů, které jsou mimo speciálně vyčleněné sítě. Snižuje se cena za obchodní transakci (u prodeje programového vybavení uvádí OECD Observer z r. 1997 rozdíl v poměru 1:14:43 v ceně za transakci pomocí Internetu, telefonu či tradičního prodejce), to přispívá ke snižování nákladů na vstup na nový trh a tak prospívá zejména malým a středním podnikům. Obecná dostupnost účastníků Internetu usnadňuje reklamu a soutěž jak v domácím, tak i mezinárodním měřítku, což zvyšuje možnost výběru, kvalitu a snižuje cenu. Tam, kde je produkt digitalizovatelný (zejména software, cestovní služby, zábava a finance), dochází k vymizení nákladů na dopravu a zejména malé společnosti či společnosti z chudších zemí mají větší možnosti volby místa produkce nezávisle na umístění svých zákazníků.
Elektronický obchod přes Internet je teprve v počátcích a jakékoli předpovědi jsou nutně zatíženy chybami z malé znalosti skutečných vývojových změn. Studie WTO z roku 1998 uvádí výsledky předpovědí elektronického obchodu, které předpovídají během pěti let faktor zvýšení objemu obchodu pomocí WWW mezi 40 a 120násobkem, zpráva OECD věnovaná měření elektronického obchodu (OECD-GD(97)185) hovoří o růstu přes 200 % ročně (viz tabulka 1).
1996
(mld. ECU)2001
(mld. ECU)ActivMedia 1.9 233 IDC 2.0 163 Forrester Research
(1997/2002, pouze USA)5.9 242 Tabulka 1: Hodnota světového obchodu prováděného přes WWW podle tří výzkumných organizací pro rok 1996 a odhad pro 2001 (Zdroj: WTO Special Report on Electronic Commerce, 1998)
Odhad společnosti Forrester Research pro rok 2002 odpovídá 2.3 % podílu obchodu přes Internet na celkovém objemu obchodu v USA.
Praktické zkušenosti s obchody na Internetu v České republice ukazují srovnatelnou dynamiku, jako je udávána z rozvinutějšího světa - 30% meziměsíční nárůst, což odpovídá předpokladu 200 % nárůstu během jednoho roku, který je pravděpodobně sám limitován rychlostí připojení na síť. Průměrné nákupy činí 150-500 Kč (údaj z jedné konkrétní společnosti), ale jejich hodnota postupně roste a prodávají se tak již např. i televize či videa v ceně přes 10 000 Kč (přes 60 nakupujících během prvních pěti měsíců provozu s obratem přes 300 000 Kč). V oblasti elektronické reklamy lze vypozorovat u menších firem, které umístění elektronické reklamy nabízejí, růst celkového obratu z 2-3 milionů Kč v roce 1997 na předpokládaných 7-12 milionů Kč v roce 1998.
V červnu 1997 byl uveden do zkušebního provozu standard pro platby přes elektronické sítě SET (Secure Electronic Transactions), který vyvinuly dvě hlavní společnosti vydávající kreditní karty a několik firem z oblasti informačních technologií a telekomunikací, kdy předávání čísel platebních karet probíhá dokonce bez toho, aby je v otevřeném tvaru mohl vidět prodejce. Spolu se zaváděním digitálních podpisů, metod ověřování autenticity zpráv a obecnou dostupností šifrovacích metod a kryptografických protokolů se tak vytváří bezpečné a verifikaceschopné prostředí pro elektronické transakce.
Česká republika je jednou ze čtyř zemí, kde probíhá pilotní implementace systému SET. To by mělo v budoucnu kompenzovat problémy, které jsou u nás s platbami platebními kartami bez fyzického podpisu zákazníka (tj. přes telefon nebo Internet).
Konzultační firma Datamonitor odhaduje současnou velikost trhu zabezpečujícího infrastrukturu používání veřejných klíčů a jejich certifikací na 60 milionů dolarů, zatím převážně v USA a Kanadě. Během čtyř let by mělo dojít k nárůstu na zhruba 750 milionů dolarů jak v Evropě tak i v USA a v globálním měřítku se bude jednat o objem 1.9 miliard dolarů. Toto očekávání souvisí jednak s celkovým rozvojem elektronického obchodu a jednak s tím, že bude explozivně růst zájem o prostředí zabezpečující soukromí a nastolující důvěru.
Komise UNCITRAL Spojených národů vypracovala a v roce 1996 schválila Vzorový zákon o elektronickém obchodě, který by zemím bez legislativy v této oblasti měl napomoci při používání elektronických transakcí a alternativních možností ke komunikaci a ukládání informací v jiné formě než na papíru. Členským státům OSN bylo doporučeno tento Vzorový zákon vzít v potaz při tvorbě nových zákonů nebo revizi stávajících a zajistit tak nejen změnu svých právních norem tímto směrem, ale též harmonizaci mezinárodních hospodářských vztahů s ohledem na využívání nových technologií. Zákon o elektronickém obchodu má sousední Německo. Spojené státy vyvíjejí velkou mezinárodní iniciativu na obecné přijímání takových norem a získaly již souhlas či podporu ekonomicky nejvýznamnějších zemí světa.
V České republice v této oblasti chybí prakticky jakékoli použitelné právní zázemí, což se týká zejména:
Využití Internetu pro elektronický obchod je tak u nás stále omezeno především na reklamu a zprostředkování katalogů spíše než na vlastní provádění transakcí.
Obecně málo řešená je otázka adekvátního přístupu k vybírání daní z transakcí realizovaných prostřednictvím Internetu. Je zpracováno několik studií OECD k této problematice stanovujících obecné zásady, které by systém zpracovávající zdanění na Internetu měl splňovat. V mezinárodním měřítku však tento problém není ani zdaleka řešen. Studie OECD z roku 1997 (OECD CT(97)20) a 1998 (OECD DAFE/CFA/CT(98)2) ukazují, že elektronický obchod mezi dvojicemi zemí se v některých případech realizuje zcela bez placení daní, zatímco mezi jinými je zdaňován dvojmo.
Zdanění korporací zpravidla vyžaduje fyzickou přítomnost nebo registraci společnosti v příslušné zemi. V kontextu elektronického obchodu takové vymezení začíná postrádat smysl, protože fyzická přítomnost může být naprosto zbytečná - příslušná společnost může realizovat veškeré své obchodní transakce po síti a sama být umístěna v jakékoli lokalitě, která je pro ni z daňového hlediska optimální.
V materiálech Evropské unie se objevil pojem daně z bitů (bit tax), kde se předpokládá možnost zdanit tok dat po Internetu namísto samotné obchodní transakce. Přesto, že by taková daň omezila neúměrnou výhodu, kterou disponují obchody fungující po síti, analýza OECD (Electronic Commerce: Opportunities and Challenges for Government, OECD STI, 1997) ukazuje, že díky nemožnosti rozlišit povahu dat, která po síti běhají, včetně dat neobchodních, či pouhého čtení, by takový nástroj byl velmi neohrabaný a naprosto necitlivý k jakýmkoli politickým zájmům.
Informační společnost však nepřináší jen změny ve finančních a obchodních tocích dané přímým využíváním elektronického obchodu, ale mění i strukturu společností v tradiční ekonomice. Vznik síťových vazeb a sektoru informačních služeb ("symbolických analytiků", viz např. Robert B. Reich. Dílo národů. Praha : Praha, 1995) drobí strukturu transakcí, které podléhají zdanění. Posun produkční činnosti na menší jednotky a vznik bohatých vazeb vzájemných interakcí způsobuje změnu chování klasických daňových nástrojů, zejména snižuje efektivnost daně ze zisku. Přesun daňového zatížení do oblasti nepřímých daní, zejména DPH, může poskytovat adekvátnější nástroje výběru daní, které však mají tendenci zvyšovat stratifikaci společnosti a prohlubovat majetkové rozdíly jednotlivých skupin obyvatelstva.
V rámci WTO bylo již dosaženo dohody o bezcelním obchodu s některými prvky IT a telekomunikacemi.
Liberalizace telekomunikací byla v Bangemanově zprávě doporučena jako jedna z podmínek pro vytvoření fungujícího prostředí, ve kterém mohou jednotliví aktéři efektivně využívat digitální komunikační technologie. Plná liberalizace telekomunikačních sítí včetně hlasových služeb byla v EU realizována k 1. lednu 1998, což předpokládalo přijetí několika direktiv a využití možností Smlouvy o EU zkrátit časový průběh schvalovacího procesu. Náskok v liberalizaci měly Velká Británie a skandinávské země, byť se zcela odlišnými modely - v Británii se jednalo o privatizovaný telecom se současně zaváděnou konkurencí, ve Švédsku a Finsku byl národní telecom 100% vlastněn státem, avšak telefonní služby zcela liberalizovány. K začátku roku 1998 proběhl liberalizační proces ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku. Současně s tím dochází i k privatizaci státních telekomunikačních monopolů.
V Běžícím akčním plánu je počítáno i se zřízením jednotného regulačního rámce, vynucovacími prostředky v rámci celé EU a zřízením evropského regulačního orgánu, který by měl za úkol jednak harmonizovat regulační rámce jednotlivých zemí na evropské úrovni a současně zahrnovat i transnacionální problémy.
Rychlost a způsob provádění liberalizace jsou podstatnými faktory pro utvoření kompetitivního evropského trhu v telekomunikacích, kompetitivních cen a vysoké kvality poskytovaných služeb.
Evropská komise a její Direktorát pro hospodářskou soutěž sehrála v tomto procesu velmi podstatnou roli, bez které by ke zrušení chráněných národních telekomunikačních monopolů pravděpodobně nedošlo. Rychlost, se kterou tento proces probíhal, byla dána tím, že bez vytvoření skutečného trhu v oblasti telekomunikací nebylo pro země s monopolem možné dostatečně efektivně využívat možností elektronického komunikačního prostředí.
V České republice sice existuje částečná liberalizace v oblasti datových služeb, jsou však zákonnými předpisy navázány na monopol v hlasových službách, resp. monopol v provozování "jednotné telekomunikační sítě". Neexistuje také skutečná nezávislost telekomunikačního regulátora. Poskytování licencí na výstavbu nových komunikačních kapacit zvýhodňuje SPT Telecom a nesplňuje podmínky otevřenosti řízení ani poskytnutí stejných možností přístupu všem subjektům. Vyhláška 144/73 Sb. o telekomunikačních zařízeních mimo jednotnou telekomunikační síť vyžaduje projednávat nemožnost plnění sledovaného cíle sítí SPT Telecom. Časová náročnost schvalovacích řízení Českým telekomunikačním úřadem prakticky vylučuje rychlejší rozšiřování sítí (cyklus procesu schvalování trvá řádově jeden rok), což je v naprosté neshodě s tempem vývoje, který v této oblasti panuje nebo by panovat měl.
Poplatky ČTÚ za zřízenou síťovou kapacitu resp. provozování trasy kopírují nevhodnou strukturu telekomunikačních tarifů a působí jako inhibitivní faktor rozvoje (penalizace za rozvoj). Výpočet se aplikuje tak, že se předpokládá nízkofrekvenční kanál 300-3400 MHz, který lze běžně vzorkovat jako PCM kanál (kanál pulsní kódové modulace) o přenosové rychlosti 64 kbps (kilobitů za sekundu) a z toho se vychází při stanovení počtu kanálů PCM při vyšších přenosových rychlostech. Paragraf 13 odst. 3 písm. b a odst. 7 vyhlášky stanoví, že rozhodující pro výši poplatku je počet kanálů bez ohledu na to, zda jsou provozovatelem využity v plném počtu. Předmětem zpoplatnění je i vlastní kabel jako násobek délky a počtu vláken. U počítačových sítí vyšších rychlostí je tato metodika z hlediska finančních dopadů naprosto neúnosná - zvýšení rychlosti v síti z 10 Mbps na 155 Mbps znamená 15násobný nárůst poplatku za provoz sítě na vlastních vláknech a u technologie ATM s 622 Mbps je nárůst 62násobný. Každé zvýšení kapacity postavené sítě instalací lepších přenosových zařízení v jejích uzlech tedy vyvolává nutnost odvodu mohutných plateb za provozování státu. Multimediální aplikace si ve světě vyžadují budování gigabitových sítí, ty by však z finančních důvodů zřejmě u nás nebylo možné postavit - nikoli pro vlastní cenu zařízení k tomu potřebných, ale pro poplatek, který by si za toto technologické zlepšení jako daň nechal zaplatit stát.
Oddělená regulace různých druhů služeb působí proti konvergenci průmyslu zaměřeného na komunikace, počítače a poskytování obsahu, což dále zpomaluje zavádění nových aplikací.
Kompetitivní prostředí v telekomunikacích je nutnou podmínkou pro tvorbu informační společnosti, ale nikoli postačující. Vývoj nových aplikací závisí na odstraňování dalších omezení, která brzdí funkci vnitřního trhu. Stávající pracovní smlouvy brzdí rozvoj telepráce. Elektronický obchod potřebuje úpravu a aktualizaci některých procedur, omezení nebo právních požadavků.
Informační společnost si vynutí změny v regulaci prostředí, ve kterém vnitřní trh funguje. Volný oběh služeb není dosud skutečností, přitom právě v této oblasti vznikají aplikace, které mohou využívat síťového prostředí. Nově pojatá regulace však bude vyžadovat globální přístup, nikoli jen změny na evropské úrovni.
Zajištění ochrany autorských práv a ochrany duševního vlastnictví nabývá na důležitosti tak, jak se většina ekonomické činnosti přesunuje do oblasti manipulace s informacemi a nikoli s fyzickými komoditami. Jeho význam roste i na úkor ochrany patentů, jejichž význam poněkud klesá vzhledem ke zkracování inovačního cyklu na měsíce spíše než roky. Producenti informačních produktů, u nichž je marginální cena duplikace zanedbatelná, jsou závislí na fungujícím právním prostředí, které zajišťuje ochranu i vymahatelnost jejich práv.
Specifickým a relativně novým problémem v této oblasti je softwarové pirátství spočívající v neoprávněném používání softwarových produktů nebo dokonce v jejich nelegálním kopírování a prodeji, které je jevem, který zpomaluje návratnost investic do vytváření programových produktů a snižuje schopnost inovace.
Autorský zákon v České republice softwarové pirátství zcela jasně staví mimo zákon, problémem je však jeho prosazování v praxi. Orgány vyšetřování Policie ČR projevují jen malou ochotu zahajovat trestní stíhání v této věci, což je zřejmě dáno jednak jejich malou vybaveností a jednak tím, že tento druh kriminality je v obecném vědomí považován za velmi málo závažný. Celkově se však v odhadnutém procentuálním podílu softwarového pirátství na používaném programovém vybavení řadíme někam mezi horší země EU a lepší země východní Evropy (viz tabulka 2).
Podíl softwarového
pirátství (v %)Obrat pirátského prodeje
(tisíce dolarů)1994 1995 1994 1995 Rakousko 47% 47% 41,223 66,994 Belgie a
Lucembursko53% 48% 75,973 78,210 Dánsko 48% 47% 67,300 82,670 Finsko 53% 50% 56,081 80,603 Francie 53% 51% 421,145 537,567 Německo 48% 42% 671,069 775,898 Řecko 87% 86% 28,845 40,573 Irsko 74% 71% 30,590 40,640 Itálie 69% 61% 288,490 503,648 Holandsko 64% 63% 206,706 275,320 Norsko 53% 54% 80,092 96,981 Portugalsko 65% 61% 36,091 50,230 Španělsko 77% 74% 190,746 229,933 Švédsko 54% 54% 151,993 206,332 Švýcarsko 38% 47% 65,842 132,779 V. Británie 42% 38% 370,793 444,561 Záp. Evropa
celkem52% 49% 2,741,755 3,575,945 ČR 66% 62% 97,150 56,108 Bulharsko 94% 94% 19,269 20,394 SNS
bez Ruska95% 94% 31,471 37,033 Maďarsko 76% 73% 101,902 55,086 Polsko 77% 75% 208,176 150,287 Rumunsko 93% 93% 19,025 20,163 Rusko 95% 94% 516,254 301,076 Slovensko 66% 62% 23,683 13,678 Slovinsko 96% 96% 19,082 20,174 Zbytek
vých. Evropy82% 84% 64,779 74,078 Střední a
vých. Evropa85% 83% 1,036,012 673,999 USA 31% 26% 3,589,512 2,940,294 Tabulka 2: Softwarové pirátství (Zdroj: BSA)
V prostředí síťové ekonomiky však paradoxně může působit i opačný proces, kdy uživatel, kterého odradí zbytečně vysoká cena, ztrácí nejen sám využití takové inovace, ale také snižuje výsledný dopad pro ostatní. Při pozitivních síťových externalitách tak může být vhodnější volit kompromis mezi silnou ochranou a podporou šíření.
Globální charakter Internetu vyvolává jisté problémy vztahující se k používání ochranných známek, zejména s jurisdikcí, pod kterou spadá použití označení, které má být porušením ochranné známky. Není automaticky zřejmý vztah doménového označení k ochranné známce. (V České republice až do posledního čtvrtletí roku 1997 existoval požadavek silné vazby mezi používaným doménovým označení a ochrannou známkou vlastněnou uživatelem. Takové omezení bylo těžkopádné a nevyhovující. Jeho zrušením se však do jisté míry otevřel prostor pro spekulaci.) V květnu 1997 bylo v Ženevě podepsáno "Memorandum porozumění ve věci prostoru doménových jmen horní úrovně internetovského systému doménových jmen", které obsahuje i obecné mechanismy řešení sporných situací. V lednu 1998 americká vláda přichází s první verzí materiálu "Návrh na technickou správu jmen a adres na Internetu", který předpokládá zřízení soukromé neziskové organizace a až pěti nových registrů pro domény horní úrovně.
Intenzivní využívání výpočetní techniky na zpracování osobních dat nebo dat, která osobní identifikaci umožňují, snadná globální dosažitelnost uložených dat a možnosti jejich účinné kombinace z různých zdrojů nebo míst uložení vytvářejí reálné nebezpečí zneužití těchto dat způsobem, který v různé míře narušuje soukromí a vystavuje jednotlivce tlaku sociální manipulace nebo komerčních zájmů. Takové snahy existovaly vždy, avšak technologický pokrok dnes učinil možnosti jejich uskutečňování mnohem reálnějšími. Osobní data jednotlivců proudí stále častěji přes hranice států, převážně v oblasti komerční, ale týká se to i dat spravovaných veřejnou správou či vládami a také vzájemně mezi těmito sektory.
Účinná právní ochrana osobních dat musí obsahovat opatření, která zajišťují ochranu osobních dat
Zákony i vynucovací mechanismy musí zabezpečit dodržování základních principů informačního soukromí, zejména pak toho, že informace shromažďovaná za nějakým účelem nesmí být uvolněna nebo použita pro účel jiný, aniž by k tomu byl získán souhlas dotčené osoby. Vyhledávání údajů v databázích s osobními údaji by mělo být chráněno stejně účinně, jako je tomu v zábranách před neoprávněnými osobními nebo domovními prohlídkami ve fyzickém světě. Data, která jsou o jednotlivých osobách vedena, mohou být zatížena chybami a je důležité mít dostatečně silné mechanismy, které zaručí, že presumpce neviny je dodržována i vzhledem k údajům, které jsou podle nějakých kritérií vybírány z databází, včetně práva každého jednotlivce být seznámen s údaji, které jsou o jeho osobě vedeny, a práva na jejich zpochybnění nebo jejich opravy.
V Evropské unii existuje již několik generací zákonů a konvencí, které se oblasti ochrany osobních dat týkají, počínaje konvencí Rady Evropy na ochranu osob se zřetelem na automatizované zpracování dat č. 108/1981 až po podstatně přísnější Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 94/46/ES z roku 1995 o ochraně jednotlivců se zřetelem na zpracování osobních dat a o volném pohybu takových dat. Je zde pamatováno i na podstatné zprůhlednění technik využívajících hromadné zpracování dat. Článek 16 pro "automatizovaná rozhodnutí o osobách" například požaduje, aby "každý členský stát zaručil právo každého jednotlivce nebýt podroben rozhodnutím s právními důsledky pro takovou osobu nebo alespoň se jí podstatně dotýkající, která by byla založena pouze na automatizovaném zpracování dat za účelem vyhodnocení jistých osobních aspektů k této osobě se vztahujících", a umožňuje rutinní automatizované rozhodování v případě příznivého rozhodnutí, ale i výslovné právo protikroků v případě opačném. Důležitá je rovněž povinnost zákoně upravit používání univerzální osobní identifikace (osobních čísel) členskými státy EU. Některé z nich mají dokonce zákaz užití takové číselné identifikace, která by prostupovala různými systémy, což je opatření, které je často motivováno ochranou proti možné represi ze strany státu nebo státních orgánů, avšak prakticky také snižuje nebezpečí šíření chybných údajů mezi různými systémy. U nás je uplatněn jiný model ochrany spočívající v zákazu automatického převodu osobních údajů mezi systémy bez autorizace osobou, které se data týkají.
V České republice zákon č. 256/92 Sb. o ochraně osobních údajů a informačních systémech vycházel ze staré konvence Rady Evropy z roku 1981, v době přijímání našeho zákona již koncepčně překonané. Tento zákon sice stanovil provozovatelům informačních systémů řadu povinností včetně zákazu sdružování informací a informačních systémů sloužících různým účelům, nestanoví však žádné sankce za jejich porušení a poškozená osoba se může domoci pouze zastavení přístupu k mylné informaci, její opravě nebo likvidaci a nejvýše "přiměřené peněžní úhrady" podle obecné právní úpravy Občanským zákoníkem, nejsou však stanoveny žádné tvrdší postihy za vědomé nebo nedbalostní zneužití či neoprávněné zpřístupnění osobních dat, které je v Evropské unii pokládáno za poměrně závažný trestný čin. V praktickém životě je pro občana velmi obtížné vymoci dodržení tohoto zákona a jeho ustanovení jsou poměrně běžně porušována.
Zákon není prakticky naplněn v paragrafu 24 zákona 256/92 Sb., kde se předpokládá zřízení orgánu dohlížejícího na zacházení s osobními daty občanů (existují ve všech státech EU; v Maďarsku existuje pro tuto oblast ombudsman). Nevhodné jsou snahy po ustanovení Úřadu pro Státní informační systém do této role, protože výsledný konflikt zájmu mezi provozovatelem a dohlížitelem je jednak věcně pochybený a jednak odporující požadavku směrnice EU, kdy se předpokládá, že takový orgán je nezávislý na výkonné moci.
V oblasti identifikačních čísel nebo jiných identifikátorů je v České republice právním předpisem upraveno pouze přidělování rodných čísel (paragraf 23, odst. 2 zákona 21/71 Sb. o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací a vyhláškou FSÚ č. 55/76 o rodném čísle), avšak ochranou rodných čísel ani nakládáním s nimi se žádný předpis nezabývá. Prakticky to vede k jejich častému používání jako identifikátorů osob v informačních systémech z pohodlnosti takové realizace nebo z důvodů administrativního odporu proti vyšší ceně, kterou zavedení nových identifikátorů pro existující účely znamená.
Koncepce jednolitého informačního systému státní správy tak, jak je prezentována materiály ÚSIS, je nejen nevhodná z hlediska organizačního a technologického, ale především nezabezpečuje data proti jejich nežádoucí integraci z hlediska ochrany proti zneužití, protože lze mnohem hůře kontrolovat logické oddělení dat různých datových základen, které by byly fyzicky uloženy v jednom systému. Podstatným problémem je zde také spojení prováděcí a kontrolní úlohy do jediného subjektu.
Telepráce je pojem, který zahrnuje široké spektrum různých druhů zaměstnání. Pracovník v nich využívá možnosti umístit místo své práce domů nebo na jinou vhodnou lokalitu, což je umožněno využitím informačních a komunikačních technologií.
Podle odhadů ze zprávy Evropské komise o telepráci činil v roce 1994 podíl telepráce ve Spojených státech 4.54 % a v Kanadě 3.50 % z celkové pracující populace a v Evropské unii zhruba 1 % (1-1.5 %, tj. přes 2 miliony pracovníků, v roce 1997), z toho největší podíl měla Velké Británie (2.20 %) a Skandinávie (3.77 % ve Švédsku, 2.50 % ve Finsku). Ve Velké Británii očekává třetina pracovníků, že během 15 let budou moci pracovat z domova, a téměř 60 % by takovým způsobem rádo pracovalo. U střední firmy se 100 pracovníky v centrálním Londýně se odhadují úspory kolem 2.6 milionů ECU ročně, celková cena vybavení potřebného na jedno pracovní místo na telepráci přitom podle údajů British Telecom činila v roce 1997 zhruba 2 000 ECU, což je pouze 67 % nákladů o rok dříve a dokonce jen 28 % nákladů, které by byly potřeba před pěti lety.
Širší využití telepráce vyžaduje dobrou telekomunikační infrastrukturu a přijatelné ceny provozu. Jako alternativní forma práce bude používána jedině tehdy, když nastane skutečná potřeba prozkoumat možnosti a investovat do alternativních forem práce (např. díky nezaměstnanosti nebo strukturálním potížím), když budou jasně vidět výhody telepráce vůči tradičním formám (např. zvýšená konkurenceschopnost, globalizace, produktivita) a pokud o těchto metodách bude dostatečné obecné povědomí. Tyto podmínky v České republice (ale ani jiných zemích našeho typu) zatím šířeji splněny nejsou a telepráce u nás zatím prakticky neexistuje.
Napojení škol na informační infrastrukturu společnosti je významnou součástí snah o to, aby se informační technologie a komunikace staly běžnou součástí života společnosti. Evropská unie vyhlásila jako jeden ze svých programů "Web pro školy", ve kterém vybrané střední a základní školy napojuje na Internet a iniciuje aktivity vedoucí k práci studentů a žáků škol samostatně, v týmech i ve spojení s jinými takovými školami v tomto prostředí. Projekt "Evropské partnerství pro vzdělání" (European Education Partnership) má pomoci vytvořit vazby mezi školami a komerčním sektorem a pomoci zavést do škol multimédia již v roce 1998. Ve Velké Británii poskytuje British Telecom na základě předvolební dohody s labouristy připojení škol za symbolickou cenu. Ve Spojených státech umožňuje nový telekomunikační zákon zřízení speciálního fondu, který umožňuje připojovat školy, knihovny a nemocnice k Internetu za výhodnější cenu. Kongres zde také inicioval program, v rámci kterého počítačové vybavení státních úřadů, které se nahrazuje novým, je předáváno školám k jejich dovybavení (kromě toho zde rovněž působí rozsáhlé nestátní iniciativy zaměřené na připojování a dovybavování škol). Reformní snahy zaměřené na přeměnu stylu škol z důrazu na "učení" (teaching) na "učení se" (learning) jsou rovněž motivovány informační společností a potřebou otevřenějšího a také celoživotního vzdělávání.
V České republice neexistuje žádný program podpory škol, který by byl specificky zaměřený na zpřístupňování informační infrastruktury školám či jejich studentům. Tarify pronájmů telefonních linek potřebných pro napojení nerozlišují mezi komerčními a vzdělávacími institucemi. Stát nevyužívá žádných možností k ovlivnění tarifů za datová připojení škol, knihoven či nemocnic k Internetu. Není uvažováno ani o žádném způsobu, jak zvýhodnit individuální připojování studentů na školní výpočetní servery, což by mohlo zmenšit nároky na počty počítačů, které školy musí pořizovat, aby zajistily svým studentům alespoň minimální úroveň přístupu k informačním sítím. Přitom právě u studentů je podstatné, aby se s novými technologiemi sžili, protože potenciál, který tím získají, zvýší jejich budoucí konkurenceschopnost i konkurenceschopnost naší ekonomiky v globálním měřítku.
Akademické instituce (vysoké školy a vědecké ústavy) jsou na celém světě institucemi, které jsou svým použitím informačních technologií o generaci před komerční sférou. Nové způsoby využití IT vznikají jako prototypová řešení převážně na univerzitách či v těsné spolupráci s nimi. Mnohé úspěšné IT firmy vznikly jako odnože univerzitních projektů či byly založeny univerzitními studenty a i během svého rozvoje těží z kontaktů mezi akademickou a komerční sférou (na tomto principu funguje místní IT průmysl v takových oblastech, jako je kalifornské Sillicon Valley nebo texaský Austin v USA).
Stát nemůže rozvoj informační infrastruktury pro rutinní provoz trvale financovat a je nutný převážný podíl financí komerční sféry. Aplikace, se kterými v prostředí akademického výzkumu přicházejí výzkumní pracovníci, vytvářejí nabídku, která v síťové ekonomice vybuzuje následné komerční uplatnění řady z nich a to následně dovoluje široké financování takto využívané infrastruktury z komerčních zdrojů.
Síťová infrastruktura akademických institucí je proto ve světě zpravidla o generaci před potřebami běžné komerční sféry, což umožňuje vytvářet pilotní projekty či vyvíjet nové způsoby užití tohoto nového prostředí. Potřeby síťové infrastruktury jako celku přitom prakticky nemohou vzniknout jako suma požadavků dílčích projektů, ale vyžadují koncepční a dlouhodobější výhled i finanční zabezpečení. Významné infrastrukturní projekty soudobých akademických sítí tak ve světě zajišťuje stát z veřejných prostředků (např. síť Internet2 pracující na gigabitových rychlostech, síť Janet II ve Velké Británii nebo TEN-34 v EU).
V České republice jsou akademické instituce zapojeny do projektu TEN-34 CZ, který navazuje na evropský projekt TEN-34 (dalšími členy mimo EU jsou i Maďarsko a Slovinsko). V polovině roku 1998 má být uzavírána nová smlouva na projekt Quantum, který bude nástupcem sítě TEN-34. Dosavadní financování těchto infrastrukturních aktivit bylo zatím vždy realizováno jako jeden z projektů, který se ucházel o finanční podporu v obecněji zaměřených grantových soutěžích. Zatím neexistuje cílená podpora či oficiální program budování základní síťové infrastruktury akademických institucí v republikovém měřítku a na úrovni kompatibilní s EU, což může snadno vést ke kolapsu ve financování této infrastruktury, pokud v jednom z cyklů přidělování financí tento projekt z nějakých důvodů neuspěje.
Evropská unie pokročila velmi významně v realizaci plánů vycházejících z Bangemanovy zprávy. Některé z nejdůležitějších bodů, kterých se tyto činnosti týkají, jsme rovněž uvedli výše. Budování informační společnosti je zde integrujícím cílem, který krokům v této oblasti dodává energii a slouží jako mobilizační faktor.
Témata, která se k problematice informační společnosti vztahují, spadají do působnosti několika direktorátů. Jsou to zejména DG XIII odpovědný za telekomunikace, informační trh a využití výzkumu, DG III s odpovědností za elektronický obchod, DG X s problematikou informačního a komunikačního průmyslu, poskytování obsahu, kulturou a audiovizuálními problémy a částečně i DG XII s odpovědností za vědu a výzkum v technologiích. K této problematice jsou relevantní i témata společné měny, potenciálně v elektronické formě jako usnadnění elektronického obchodu, a ochrana osobních dat a údajů o obchodních transakcích včetně bankovních záznamů, jako témata prostupující působnost více direktorátů. Informační společnost je rovněž trend, který má výrazně pomoci uskutečňování cílů posílení ekonomické a sociální soudržnosti EU a vytvoření podmínek, které zahrnou co největší část obyvatel do jejích aktivit.
V České republice vzniklo několik aplikací, které mohou být ukázkovými příklady možností, které nové technologie poskytují, zejména se jedná o zpřístupnění obchodního rejstříku či vystavování aktuálních informací z Parlamentu, včetně parlamentních dokumentů. V míře, která by takové singularity přesahovala, je zatím míra vládní či legislativní podpory velmi malá.
Kromě existujícího, ale zjevně nedostatečného zákona 256/92 Sb. na ochranu osobních dat předložila skupina poslanců Zákon o svobodě informací, který by měl naplnit právo na informace deklarované Listinou práv a svobod v oddílu druhém, článku 17, odst. 5 a který také počítá s povinným využíváním Internetu k poskytování informací provozovateli datových bází k tomu určených.
Jako konzultační skupina se začátkem března ustanovila Parlamentní iniciativa pro Internet a technologie, která upozorňuje na řadu neřešených problémů souvisejících s intenzivnějším využíváním informačních technologií ve vztahu k současnému stavu legislativy u nás. Podstatným doporučením je postupná revize celého právního řádu v České republice z hlediska možností legálního využívání možností informačních technologií a požadavek zapracovávání takových řešení do všech nových právních norem a novel stávajících jako integrální součásti legislativního procesu v České republice.
| 1 | Tento článek přináší další část z Analýzy podmínek pro přechod ČR k informační společnosti, kterou pro Radu vlády ČR pro výzkum a vývoj připravila v dubnu 1998 pracovní skupina pod vedením J. Zlatušky |
předchozí číslo
