Nejstarší informační sítí bylo nejspíše tkanivo spoře vyšlapaných loveckých a obchodních stezek, později následovaly akustické, světelné, kouřové a kdoví jaké jiné signály, k ukládání a předávání informací sloužily zářezy, uzly ... Při objevu písma pak bylo namítáno, že zbaví lidstvo nezbytnosti používat paměti a posléze zničí orální kulturu. Skutečný text byl kupříkladu podle Sokrata vyryt v lidské duši a sdělován řečí: Tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe. (Symptomatická je ovšem skutečnost, že uvedenou verbální Sokratovu kritiku písma známe z Platónova zápisu.) Tehdy opravdu zapomenout znamenalo bytostně ohrozit nejenom sebe, nýbrž celé společenství.
Znakové a hieroglyfické písmo představovalo obrazový výraz orálních významů a naučit se je bylo obtížné, výlučnost čtení a psaní proto na sebe vázala moc. Zásadní informační revolucí byl objev fonetické abecedy, který vedl k oddělení znaků i zvuků od jejich sémantického významu. Informace se dala převádět z jazyka do jazyka, z jedné kulturní oblasti do jiné, což mělo nesporý význam integrační (vzpomeňme velkomoravské mise Konstantina a Metoděje).
Nad Gutenbergovým vynálezem se zase poukazovalo, že nemístné rozšíření knih může snížit jejich výlučnou hodnotu na úroveň plebsu znalého čtení. A opravdu: knihtisk sice zrodil moderní vědu s jejím exaktním vyjadřováním, ale narušil lidský smysl pro transcendentno; knihtisk na jedné straně prosadil individualitu člověka, avšak na straně druhé jej uvrhl do čtenářské samoty a rozrušil jeho smysl pro středověkou pospolitost.
Generace současných studentů je již postupně odkojena z jisté části elektronickými médii. Naplno prožíváme konflikt nových komunikačních technologií s technologií gutenbergovskou, zvažujeme klady i zápory toho či onoho u vědomí skutečnosti, že kniha zatím zůstává záležitostí nezastupitelnou, artefaktem uměleckým i vědeckým. Přičemž její význam se zřejmě bude přesouvat k literatuře krásné - beletrii i poezii.
Srovnáním třeba Josefa Dobrovského se soudobým badatelem pochopíme snáze oprávněnost mcluhanovských tezí, že každá technologie pro člověka postupně vytváří zcela nové prostředí, které je zpočátku pociťováno jako zkažené a degradující, že prostředí nejsou nějakými pasivními obaly, nýbrž aktivními procesy, že každé médium má schopnost vnutit své vlastní předpoklady těm, co se nemají na pozoru. Zamysleme se nyní společně nad některými aspekty elektronické komunikace.
E-mail má řadu nesporných výhod, takže si často jeho prostřednictvím předáváme informace i v rámci jednoho pracoviště. Při jeho užívání ovšem odpadá celá neverbální komunikace spočívající v prostorové blízkosti, držení těla, mimice, modulaci hlasu, pohledech očí a rozšíření zornic, mimovolných i záměrných gestech, ve volbě obleku, v pachových signálech, v úrovni dámského mejkapu i pánského oholení atp. Účastníci e-mailového spojení nemohou přizpůsobit sdělení informace vzájemnému psychickému stavu a jejich komunikace postrádá jedinečný osobnostní rozměr. Interaktivní obdobou e- mailu je talk a chat: může jít o nezávaznou konverzaci či o vcelku seriózní debatu na ještě serióznější téma. Spolu s video a audiopřenosem může jít i o vědeckou videokonferenci, třeba nad významem skutečného člověka v síti.
E-mailový text je často bez diakritických znamének. Rychle si na to zvykneme, avšak významové i citové ochuzení zprávy to rozhodně je. Jména, názvy a problematičtější pasáže lze kontextuálně kódovat vlnovkou a apostrofem, interpretace emotikon (emotivních ikon - smajlíků) ze strany komunikátora i komunikanta je velmi individuální. Spontánnost e-mailového textu často signalizuje inflaci slova; je zřejmé, že někteří pisatelé po sobě sdělení ani nečtou, takže dostává charakter mluvené věty psané bez velkých písmen a s četnými překlepy. Což se následně promítá i do vnímání obdrženého textu, rovněž zde občas konstatujeme "postmoderní" povrchnost a ledabylost. Kdo se však dostal k možnosti e-mailové komunikace, ten ji postupně upřednostňuje před komunikací tváří v tvář (půvabná zkratka face to face: F2F). Nebezpečí depersonalizace mezilidských vztahů u e-mailu vytušil ve Zpravodaji ÚVT MU před časem již Luděk Matyska, když oprávněně položil otázku: Nejedná se o přirozený únikový manévr v přelidněném světě?
Specifickou odnoží elektronické komunikace jsou "newsy", jakási elektronická vývěska, moderní obdoba středověkých kostelních vrat. Často nepodléhají žádným redakčním zásahům, což se jeví výsostně demokraticky, avšak newsy pak nejsou nijak chráněny proti atakům na úrovni pavlačové komunikace, a to soudnější čtenáře odrazuje. Kolektivní mozaikovitá forma dialogu takovýchto špatně udržovaných newsů je poháněna dynamem roztomilých aférek, jež vnímáme asi jako reklamní tiskovinu z poštovní schránky: s pobavením i znechucením současně.
Internet nepochybně již nyní zcela mění rytmus našeho života, dává odumírat zažité sociální inteligenci a rozmetá tradiční uspořádání pracovišť i bytů, jeho intenzivní cirkulace stále obnovovaných informací nás katapultuje do digitálního novověku, z něhož se noří nová kultura vlastního já, kultura programově protiinstitucionální a v důsledku toho sotva jakkoli centrálně zvládnutelná.
předchozí článek
