Jednou ze služeb přístupných uživatelům pracujícím na počítačích
zapojených v síti Internet je vzdálené připojování se na počítače
této sítě. Jejím prostřednictvím je možné napojit se odkudkoli na libovolný 
jiný počítač (samozřejmě jen takový, pro který máme oprávnění na něm 
počítat, tj. zřízený účet na něm) a pracovat s ním 
ve stejném režimu jako s počítačem, na nějž jsme místně připojeni 
pomocí terminálu. Běžně se této služby využívá například při připojení 
k unixovským serverům z personálních počítačů zapojených 
na místní ethernetovské sítě, nebo při přístupu na domácí počítač 
odkudkoli ze zahraničí. Je tím možné spoléhat se rutinně na okamžitý 
a operativní přístup ke všem službám a datům, které nám poskytuje 
domácí prostředí, bez nutnosti omezit se na fyzickou přítomnost 
na domácím pracovišti. (Příkladem mohou sloužit třeba poštovní služby, kdy 
využití poštovních programů na unixovském systému - elm, 
mail či xmail - dává podstatně operativnější přístup 
k poště ve srovnání s programy konfigurovanými na práci 
s poštou z personálních počítačů.)
Služby vzdáleného připojování jsou dostupné pomocí dvou základních prostředků 
umožňujících využít sítě Internet jako média, přes něž se napojujeme 
na jiný počítač způsobem, který napodobuje připojený terminál. Jsou to 
služby poskytované programy rlogin a telnet. Oba nabízejí 
velmi podobné možnosti, liší se spíše jen v detailech použití. (Některé 
odchylky chování mohou rovněž souviset s použitím 8-bitových znakových sad; 
ne všude rovněž musí rlogin fungovat.)
Napojení rlogin umožňuje vzdálené připojení (remote login)
mezi počítači se systémem Unix. Vyvolání je jednoduché: 
v nejjednodušší podobě zadáme jen
rlogin adresa | 
kde adresa je internetovská adresa počítače, na který se chceme 
připojit (udává se buď v doménovém tvaru, tj. např. 
varda.ics.muni.cz, nebo v numerické podobě tečkou oddělené
čtveřice, např. 147.251.12.8). Systémy napojené pomocí rlogin si 
do jisté míry "rozumějí" a mohou si předávat některé údaje 
o uživateli a jeho prostředí. Zejména se to týká údajů o typu 
terminálu, se kterým volající uživatel pracuje, a jeho rozměrů (při 
použití systémů založených na práci s okny se tyto rozměry mohou 
případ od případu velmi lišit).
Program rlogin umožňuje systémovým administrátorům vytvářet skupiny
počítačů, které si navzájem "důvěřují": sdílejí uživatelská jména (stejné 
uživatelské jméno znamená stejnou osobu, a tedy i stejné úrovně 
oprávnění přístupu) a při provádění rlogin mezi takovými 
"důvěřujícími si" stroji není vyžadováno heslo při přechodu z jednoho 
na druhý. Takové uspořádání nemusí být zcela jednoduché, protože stroje 
zařazené v této kategorii musí dodržovat stejnou úroveň zabezpečení systému 
před neoprávněným přístupem, což může být např. v prostředí 
s rychle se měnícími počty uživatelů těžko dosažitelné.
Jednotliví uživatelé mají však možnost si usnadnit přechod mezi různými počítači 
sami, a to i tehdy, mají-li na různých počítačích různá 
uživatelská jména. Stačí k tomu zřídit si v domovském adresáři soubor 
s názvem .rhosts, ve kterém uvedou adresy všech počítačů, 
ze kterých ke svému účtu povolují přístup bez hesla, spolu 
s uživatelskými jmény na těchto počítačích. Každá taková dvojice 
"jméno počítače - uživatelské jméno" se uvede na zvláštní řádek 
v souboru .rhosts, se jménem počítače uvedeným v plném 
doménovém tvaru (tj. např. varda.ics.muni.cz místo zkráceného 
varda.ics) a odděleným jednou mezerou od uživatelského jména. 
Soubor .rhosts tak může obsahovat např. řádky
varda.ics.muni.cz jiri | 
a umožňovat uživateli připojení ze tří počítačů, na kterých pracuje 
pod třemi různými uživatelskými 
jmény1. Soubor .rhosts 
musí být uložen na počítači, na který se připojujeme, a jeho 
vlastníkem musí být uživatel, v jehož domovském adresáři se tento soubor 
nachází (aby se znemožnilo "podstrčení" takového autorizačního souboru někomu, 
kdo povolil zápis do svého domovského adresáře jiným). Obecně je vhodné 
ochránit si takový autorizační soubor před čtením i zápisy jinými uživateli 
nastavením
chmod 0600 .rhosts | 
které znemožní jakýkoli přistup k tomuto souboru komukoli jinému, kromě vlastníka.
Možnost různých uživatelských jmen na různých systémech si vynutila 
i možnost zadat jméno pro přihlášení jako součást vyvolání 
rlogin. Plná forma je v tomto případě
rlogin adresa -l jméno | 
kde jméno je uživatelské jméno, pod kterým se na systém adresa hlásíme.
Autorizace bezheslového přístupu prostřednictvím .rhosts není podmínkou 
použití rlogin - ten v takovém případě vyžádá i zadání hesla.
Uživatelé systému SCO Unix na personálních počítačích, kteří mají 
8 znaků dlouhá jména, se setkají s nepříjemnou chybou 
v přihlašovací proceduře, která je vždy donutí zadat jméno i heslo 
dvakrát, bez ohledu na soubor .rhosts.
Ukončení práce na vzdáleném počítači je možné provést dvojím způsobem: buď 
odhlášením se (exit), nebo odpojením. Odpojení se zadává dvojicí znaků 
~. následovaných těsně za sebou a zadaných 
na samostatném řádku; znak ~ se při tom při zadání 
na začátku řádku zobrazí až po zadání následujícího znaku, který určí, 
jde-li o odpojení vzdáleného přihlášení, nebo jen o jinou kombinaci 
znaků.
Připojení pomocí telnet pracuje obecně mezi jakýmikoli systémy 
na počítačích zapojených v Internetu (tedy nejen unixovskými, jako 
v případě předchozím). Neumožňuje zjednodušení přihlašovací procedury 
vynecháním zadávání hesla, tak jak to dovolí rlogin, avšak poskytuje 
některé možnosti, které v některých situacích mohou být docela užitečné: 
telnet umožňuje otevřít a zavřít spojení a navíc během jeho 
trvání provádět i některé akce nebo činnost na domovském počítači, 
odkud se hlásíme.
Nejjednodušší formou použití je opět uvedení adresy stroje, na který se přihlašujeme, jako parametru tohoto příkazu, tj.
telnet adresa | 
Příkaz telnet má však i vlastní příkazový mĎd, do kterého jej 
dostaneme po spuštění bez parametrů, nebo zadáním únikové 
sekvence. V systému Unix je obvyklé Ctrl-], tj. podržení
klávesy Ctrl a současné stisknutí pravé hranaté závorky, 
v systémech jiných (např. implementacích pro MS-DOS) to mohou být jiné 
vyhražené klávesy či jejich kombinace (telnet to zpravidla ohlásí při 
navázání spojení, resp. je tato informace obsažena v manuálu). 
Program telnet se v takovém případě 
ohlásí2 svou identifikací 
telnet> a dovolí uživateli zadat na řádku příkaz. 
Nejužitečnější příkazy použitelné v takové situaci jsou následující:
open adresaclosequittelnetu;ztelnetu a vyvolání uživatelského rozhraní (shell) 
    na místním stroji (uživatel tak má možnost vyvolávat místní programy, 
    zpracovat data a poté se vrátit k rozdělanému vzdálenému 
    připojení);!příkazsendescape, který 
    vysílá únikovou sekvenci vzdálenému počítači; ip vyšle signál 
    požadující zastavení a ukončení běžícího procesu na vzdáleném 
    stroji; ao přikazuje vzdálenému systému zrušit všechen výstup, 
    který zrovna čeká na vyslání přes síť (vzhledem k rychlosti 
    resp. průchodnosti sítě může docházet ke značným zpožděním přenosu 
    za vlastním zpracováním dat);?
Jakmile je telnet ve stavu čtení příkazu ze své příkazové řádky,
je možné jej suspendovat standardními prostředky systému (Ctrl-Z) 
a vyvolat jiné telnet spojení. Je tak možné simulovat připojení 
několika vzdálených počítačů zaráz, i když za horších podmínek, než to 
dovolují na oknech založená prostředí.
Program telnet umožňuje i napojení na počítače provozující
systém VM (např. univerzitní Hitachi či pražská IBM Akademické iniciativy IBM), 
avšak díky speciálním vlastnostem terminálů IBM 3270 jen v řádkovém 
režimu. Pro plnou obrazovkovou práci existuje analogie telnetu, program 
tn3270, který simuluje terminál 3270 a umožňuje plnohodnotné 
napojení na systémy VM i z prostředí Unixu, resp. systémů 
založených na obdobné práci s terminály.
Oba výše zmíněné způsoby vzdáleného připojení teoreticky umožňují připojení 
odkudkoli kamkoli, praktická použitelnost však závisí na způsobu propojení 
(rychlostí linek a celkové délce cesty) i okamžitých podmínek 
v síti (okamžité zátěže). V nepříznivé konstelaci může docházet 
ke značnému prodloužení doby odezvy, které může v extrémních případech 
způsobovat i časté rozpojování navázaného spojení. Zejména je v tomto 
ohledu citlivý systém SCO Unix na počítačích 386 či 486, který je při 
velkých zátěžích sítě a větších vzdálenostech na hranici použitelnosti 
(hovoříme zde o spojení ze zahraničí, mezi v tuzemsku umístěnými 
stroji potíže tohoto typu dost dobře nastat nemohou). Narazíme-li 
na takovou situaci, pomůže velmi často nejprve se napojit na některý 
ze strojů, který není takto citlivý (např. systémy na strojích SUN,
či jiné verze Unixu na PC), a teprve z něj provést napojení
na cílový stroj. Jedním ze strojů, který může v nouzové situaci
vypomoci, je univerzitní terminálový server s adresou 
telnet.muni.cz3; není 
vyloučeno, že tento druh služby bude zřízen jako speciální účet na některém 
z regulérních počítačů (v takovém případě na něm nebude nutná 
speciální registrace).
| 1 | Autorizace přístupu tímto způsobem je také relativně 
            únosným způsobem zprostředkování přístupu k vlastnímu účtu 
            někomu dalšímu, na rozdíl od předávání hesla komukoli 
            dalšímu, což je praktika zcela zavrženíhodná a zasluhující si 
            jedině odebrání práv používat výpočetní systémy.
           ... zpět do textu  | 
      
| 2 | Je-li otevřených víc telnetovských připojení jedno z druhého, 
            ohlásí se takto připojení, které bylo otevřeno jako první, 
            tj. připojení nejblíže uživateli. Příkaz set escape 
            dovoluje zadat jinou únikovou sekvenci a jednotlivá spojení 
            od sebe odlišit, je-li to třeba.
          ... zpět do textu  | 
      
| 3 | Při použití terminálového serveru je však potřeba se na něj 
            předem registrovat stejným způsobem jako pro jeho použití 
            na napojení pomocí modemu.
           ... zpět do textu  |